PAPPENHEIMSKÝ.

PAPPENHEIMSKÝ.
[65] „Na chlapa pozor! Ať se nevykroutí! Je liška to a z želez vyjít umí. Ty bys to vypil! To ti, synku, ručím, nebť profosem už jsem já deset roků a všecko znám, co soldát vědět musí. Stůj bedlivě a střel, jak rukou pohne. Pan hejtman zuří, exekuce že se už neodbyla, padre že to nechtěl, prý štědrý den je velký lidstva svátek a v takový den bít že nedůstojno je křesťana. Ten pes byl kdysi křtěnýkřtěný, a tož své rány dostane až zítra či pozítří, až padre k tomu svolí, však dostane je, neboť justicie tak vyřkla plukovní a věru právem! Tož stůj a hleď jak výr, když lesem táhne, nebť ujde-li, pan hejtman vztekem shoří a tvoje duše vyjde pod metlami.“ A dvéře třaskly. Zámek cvakl kdesi. Sem tam kdos chodí. Arkebusa drnčí, když zmdlená pěst ji na dlažbice pustí. 67 A v temné cele sedí starý soldát, vysoký, vyschlý, kosť a kůže pouhá, líc sterem seků rozbrázděná, drsná, vous do špice je střižen, nakrouceny jsou šedé kníry, vojenský mrav chce to, však truchlý pohled o žalosti svědčí – och, poručiti sobě oko nedá, je duše zrcadlem, a je-li duše chorá, je pohled plachý; k smrti-li jí smutno, což oko rozjiskří se, jak když víno v tvou číši tryská, děvou naléváno? Jak jinak včera! Do dědiny vpadli, že česká, císařská, co na tom přece – co našli, vzali; krčmáři sud vína, pět beček piva, sedlákům pár kravek a trochu stříbra. Zahráli si o ně a pili, pili. Hubert Foit se opil a začal řádit. Spral se s kamarády, pár kordem rozdal, pak šel do tábora opilý vínem, bojem, pustou vřavou a mezi stany potkal jakés děvče, ej, také oči, taká líčka pěkná neviděl dlouho. Bože, mít je, líbat! Vojenské děvče ke všem stejně štědré, tož štědroty té okusit chtěl také, však se zlou, věru, potázal se tenkrát. To děvče milenkou je pana Pompattiho, kdes daleko, na Rejně, u Frankrajchu Pompatti hejtman pro sebe je sebral 68 a přísně střeží, sotva před stan vyjde, už za ní spěchá. Také nyní v patách jí hejtman běží, vidí, co se děje, a tasí kord. Hej brachu, rejthar starý že ustoupit má? Ano, měl by, měl by, však víno rádce zlý. Meč na meč trefil. Jak třeští ocel, jak jim oči svítí..svítí... Že tasil meč na svého důstojníka a zbraní svou ho ohrožoval, zajat je Hubert Foit. Dnes ráno pak ho vedli před justicii pluku. Vojanský soud se dlouho radil a pak vyřkl verdikt: „Že s kordem v ruce Hubert Foit se stavěl na odpor svému panu hejtmanovi, byť nebylo to třeba v době služby, ulicí, svlečen, třikrát běžet musí na výstrahu všem nepokojným duchům a ještě dnes.“ Už hole chystali si ve vodě smočené, by dobře lehly na tvrdé tělo. Tambor bral už buben, však padre Joakimo přišel k tomu a nedovolil. Trest byl odložený. Na dlouho sotva. Padre Joakimo – zda knězem je, to věru těžko říci, 69 kdes sebrali ho v černém, kněžském rouše – je divný patron, avšak přec je křesťan, nebť nechtěl svolit, ulicí by běhal na štědrý den kýs dobrý, starý soldat, však souzeno-li bylo jednou: běhat, pak tomu neujde. Už taký osud a s ním spor těžký. Těžko však se poddat..poddat... Ej, ďábli, hromi! Soldát Pappenheimský že ulicí má běhat jako šelma a rány sbírat, krvavý hřbet týčit na posměch nováčkům a durám pluku? Ne. Nikdy. Nikdy! Bozi! Ďábli! Hromi! Ve stu byl bitvách. Dvacet vesnic spálil. Co pobil kacířů! Bůh na to hleděl a jistě radost měl, když Čechy pral i Uhry i Sasy, Dány, Francouze i Švédy. A teď má běhat ulicí jak šelma, on, starý voják, od Lützenu voják, on, chlouba starých reků Pappenheimských? Ne..Ne... nelze..nelze... nelze..nelze... Vojenská česť nedá. Co ale dělat? Umřít? Ano, umřít, bez kněze třeba, ďábel půst má dneska, jak padre řek, dnes duše chytat nesmí a kdyby směl, však voják Pappenheimský i s čertem by si uměl poraditi! Že vraždil, pálil? Bůh mu k dobru přičte, pro slávu boží, svého generála, na císařovu slávu pálil, vraždil. 70 Že panny sváděl, smilnil, v kostky hrával o groše zloupené a příští kořisť, že píval, rval se, krčmy vytloukával? To život vojenský. Co také na tom! Eh, život hezký byl. A škoda je ho, však Pappenheimská česť je nadevšecko! Co? Běhat ulicí? Být k smíchu všechněm? Adijé, žití..žití... Půlnoční když zvony se rozhoupaly v chrámech k alleluja, ten starý soldát, drsný Pappenheimák ve smutné cele visel oběšený... 71 „RŮZNÉ VERŠE“ PŘIPISUJE DRAHÉMU PŘÍTELI, SPISOVATELI A LÉKAŘI V KONICI, PANU DOKTORU FERDINANDU KARAFIÁTOVI J. F. K.
73 OBSAH:
Idylla na moři5. Romance hodová9. Sen krále Hakona15. Ballada o duchu lorda Dunkana35. Rozmluva41. Devátý listopad45. Kaprštejn píše Slavatovi51. Romance z anno domini 162157. Český žebrák63 Pappenheimský67. Dedikace73.
(Z pera red. J. F. Karasa vyšly sešity veršů „SLEZSKÉ MELODIE“, stran 25 hustého tisku, cena 20 hal. Vydal K. Ločák v Praze. – „ZPĚV, SMÍCH A PLÁČ“, stran 37, cena 40 haléřů. Vydal „Pařík“ v Třebenicích, Čechy. – Jednoaktovky „DRUHÝ PROSINEC“ a „NEPŘÍTEL ČLOVĚK“ po 32 stranách, vydal autor ve Vla. Meziříčí. Cena každé 30 h. – „Moravskoslezská revue“ vydala knižně J. F. Karasův historický román „HOŘKÉ ČASY“. Stran 288, cena 2 kor. – Nákladem F. Tůmy v Mor. Ostravě vyšla satirická črta „DIVOKÝ MUŽ“, str. 111 velk. formátu. – Nákladem „Lidové Čítárny“ v Turnově romány J. F. Karasovy „POHÁDKA DUŠE“ a „PÍSEŇ JABOTOVA“. – Nákl. „Nového Lidu“ v Brně „KAPITOLY O MENŠINÁCH“. Stran 60 hustého tisku, cena 50 hal.) – V tisku: KOSOVÉ, čtyřaktová veselohra, ZÁTOKA MRTVÝCH, román.
E: až; 2007 [75]