SEN KRÁLE HAKONA.

SEN KRÁLE HAKONA.
[13] Na trůnu zlaceném dlí Hakon král – dvé bájných oblud tvoří sedadlo umělé řezby, sloní zdobené, nad hlavou rudý, těžký baldachýn, je zlatem protkán, zdoben třepením, pod nohou bílý kožich medvědí – síň prázdna je, stich zámek královský, však z města dosud slyšet fanfary, hluk kotlů, trub, i písní pijáckých a časem větřík k zámku přivane nadšený řev: „Ať žije Hakon král!“ To jubileum slaví dánská zem – král Hakon vládl šedesát šetšest let a šestka v Dánsku číslem posvátným. Let šedesát šest..šest... Co víc možno chtít? To věk už..už... pravda..pravda... tisíc vasalů mu dnešním jitrem přišlo blahopřát a přišli kněží, přišli vojáci. Ač krajem ledný chodil severák, byl zámek jeden květ. Zde féstony 15 všech barev vlály, se stěn quirlandy uvité z růží, volně splývaly na purpur koberců, kol bílých soch houšť vonných květů, svěžích větviček, sem z dálné přivezených ciziny. A vasalové samý drahokam. Pod okny v kotly prudce zahráli, jak šiky by se k bitvě řadilyřadily, a zavřeštěly rohy, píšťaly zakvikly spěšně, pištci dují tvář a hudou píseň dlouhou, oslavnou. Sto dam jde k zámku, v bílém úboru, nad jaspis těla všechněch bělejší – (hraběnky, kněžny dnes se umyly na počest krále) rety korálům jsou podobny a oči nebeské (snad včera ještě s gustem patřily, do naha svlečenou jak čeládku na dvoře tepe karabáčem dráb, jak stříká krev a barví dlaždice)dlaždice), na rtech všem úsměv tkví, je lahodný, jak z nich by každá medu pozřela – co v srdcích skryto je – zná pouze bůh. Dvé krásných pážat dámy uvedlo, dvě krásné slečny nesou kytice (jsou obě z domů nejpočestnějších). A začly proslovy ty nádherné (je skládal jakýs poet hladový, 16 za groší pět byl jeden, obzláštní li být by měl, dals groší deset mu)mu), v ně mísily se zvučné fanfary, zpěv něžných panen, myrtou zdobenýchzdobených, (kdo as jim večer sundá věnečky?) a kněží baňatých a artistů. Pod okny „sláva králi“ hřímal lid..lid... Ten dobrý lid..lid... Jak dnes je nadšený, jak mocně hřmí: Co pro něj učinil, sám nevěděl, lid též si nevzpoměl, však přece jásal, zpíval. Filistři se našli jacís, kteří velikost té chvíle chtěli řečí obratnou a úskočnou jak pohyb kejklíře vyzvednout výše: rychle tribuny pod šerým zámkem dali budovat, je zdobit prapory a věncovím a z povýšených míst pak řečnili sub auspiciís dvorních lokajů o králi Hakonu: Prý velký byl, šest válek vedl, vyhrál některé, (ty jiné prohrál, jinak nejde to, chce něco vyhrát přece každý král, tož jednou ty, já zase podruhé – i vlk je syt, i koza celá též) a velkými se skutky proslavil za doby svojí jaré mladosti; byl učenlivý, silný, pozorný, 17 ve válkách hrdina na lovech pair. A víru hájilhájil, jak moh’ nejlépe, všem příklad dával, měl rád pátery. A Vendů plémě hrdé pokořil, vzal jejich města, vzal jim kulturu, vzal jejich práva, dal je Kodaňským – ať slouží, rabi! Běda Vendickým! Kus země získal. Vědy, umění podpořil často (dal se malovat as pětkráte, jen dvakrát zůstal dlužen, pak sochaře si slavné povolal ad audiendum verbum, žádal je, by zvěčnili ho pro tu onu alej a vousatým též někdy učencům vystrojil oběd. Jedli, poslouchal, jak hádají se, kolik druhů blech a zdali pulex Kopenhagensis je jiný druh,druh než pulex Hakoni, již často vlastní rukou popravil. Též někdy zíval v dvorním divadle, když hráli opery a tragedie – jen čilý balet trochu dráždil ho – když přišel skald, směl píseň zahrát mu a hlavně o něm. To rád poslouchal. A kdo by nerad. Hakon člověk je a člověk králem. Král je nad lidmi. Co hlavního však, šestašedesát let vládl Dánům nepřetržitě (vždyť dobrému se těšil žaludku)žaludku), 18 toť zásluha, jež ze všech největší a stačí třeba samojediná, by věčně žila paměť Hakona! Lid dobrý vyslech to a zatleskal. Král Hakon celý den tvář slavnostní, cedulky pilně soukal z rukávu a gratulantům odpovídal, jak mu předepsala dvorní kancelář, jíž v čele stáli Orkel Frankenštejn (byl z Duryňk)Duryňk), Olaf Friborgský (to Nor byl)byl), dlouhý Wilburn Cumberland – a zmýlil-li se, dvůr se nesměl smát, neb král se přece nikdy nemýlí a mýlí-li se, je to jeho věc. Co na tom, přál li slečně dvojčata, jež paní kněžně ze Seaborgu spíš by hodila se, Hjaltu Medvědu, když za zpěv děkoval (Hjalt nezpíval) a Svendsenovi za čin rytířský (byl Svendsen zbabělec)zbabělec), čert poplet to, či spíše kancelář ta cizácká, buď FrankenštejnFrankenštejn, či Cumberland. Když přijal holdy, šlo se k tabuli – ve kruhu reků used, Artuš král že lepších neměl (chlubivějších neměl, to jisté jest) a hleděl. Krásných dam byl kolem věnec pestře uvitý a tuše hřměly, vína tekl proud – 19 pět kanců snědla vzácná společnost a mnoho řípy, mnoho paštiček, šest medvědích kýt, zubra celého (byl ale tvrdý jako podešev)podešev), co ptactva, žádný nespočítal by. A připíjeli vínem předrahým na zdraví králi, na zdar vladařství. Pak zase hudba, zpěvy, tančení (jak dámy září! jak jsou rozmilé!)rozmilé!), až večer sedl na Kodaň. A noc nad širým mořem zvolna vyvstala (to panna černá v plášti pochmurném, milenka mlčenlivá, záludná). Král Hakon rukou máv a trabanti ves zástup vypravili ze dveří: „Je unavena Jeho milost už a klid si přeje“ – drábi šeptali a vasalové v drahých oděních druh druhu šeptal: Král je unaven, jen hleďte, hrabě, sotva na nohou se pán náš drží. Vždyť je starý už: jej nechme v klidu..klidu... Paní rozkošné, jež hovořily dlouho očima se svými milenci, to šeptly též a kloníce se králi uctivě, jak předpisuje dvorní obyčej, ke dveřím, ozářeným svícemisvícemi, se táhly,táhly jako mlsní kocouři. 20 Je ta tam nuda dvorních obřadů! již k rozkoši a ke hrám svůdnějším! Ty mladší milenců svých vyčkají, ty starší teplý krb si obsednou a budou klepat. Jaký to byl den a jaký moh být, toho nebýti či onoho, kdo škobrt v hovoru, když králi blahopřál, čí démanty se nejvíc leskly, kdo měl lepší šat a kam as letos pan čáp zabloudí. Král Hakon osaměl. Vše odešlo – jen teskné stíny táhly komnatou, jak v nočním tichu duše zemřelých, by gratulovat králi přišly též. A divně bylo mu. Šly vzpomínky, jak ptáčat hejna, vítr severní když v bělokoré pře se kmeny bříz a hejli, dlaskové a jíkavci se na jih tlačí..tlačí... Oči přivřené zří v jiný svět a staré obrazy ožily zase, vzplály barvami, jak čaroděj by se jich dotekl svou hůlkou kouzelnou... Jak skvělé jsou! ... Let šedesátšest pryč, hle mladý král jak po slavné byl korunovaci: je křepký, statný; komoň ohnivý se pod ním vzpíná, v lese chví se zvěř, 21 když jeho roh se ozve hlomozně a smečka letí širou planinou po stopě kance,kance nebo jelena a v městech děvy okem zářivým šlehají vládce..vládce... Bože, jednou jen být králem zlíbánuzlíbána – och, jaká rozkoš! Co smrtelnice přát si mohla víc? A Hakon líbal dcery velmožů, kde kterou dopad, vdané, svobodné, i malé měštky, celý život svůj jež snily o něm..něm... vášeň královská jak vybuchla a v chvíli pohnuté si vzala to, co příštím manželům patřilo právem..právem... Král však nad všecko – je známo ostatně jus primae noctis. Ať vdané, svobodné, ať junonské, či jemné, droboučké, ať brunetkybrunetky, či blondýny s nyvýma očima, je všecky v srdci srovnal Hakon král. A dobře bylo mu. Ty ženy dánské, ty mladé, prosté, i ty vznešenévznešené, co měly, daly, neskrblily nikdy, když tribut lásky požadoval král. Však povinnost je časem hořký brach a život králů vrátký. Koruna přec není hračka..hračka... Chce vždy hlavu mít, a ne-li hlavu, aspoň podložku, 22 na kterou by se mohla posadit. Král musí být, však král jen – nestačí, i dědic musí být, by vladařství a korunu kdos mohl převzíti, až přijde čas. Ať s hlavou, bez hlavy, vše jedno.......jedno... Je prvou povinností královou, by rodu svého zplodil potomka, své říši prince, občan loyální by klidně mohl k ženě uléhat, bez obav, svět že v nic se rozpadne, jak dynastie vymře po meči i po přeslici..přeslici... Tedy potomka! Těch bylo dost. Však leccos šeptaly zlé báby už. Než illegitimníillegitimní, a proto třeba ženu zákonnou pojati řádně. Zřecem žehnanou jak soulož je, pak nikdo nemůže ret křiviti, když plod svůj vydala. Ti smaví hoši illegitimní též hochy jsou a též jsou královi, však přece nejsou, jsou a..a... nemohou na stolec vladařský se posadit. Je třeba dbáti zvyků prastarých a dobrých mravů..mravů... Mravů především! Ten osud doleh jednou v jeseni. A hledal princeznu si Hakon král. Kus světa projel, četné vladaře 23 navštívil tehda, steré turnaje prodělal Hakon – pranic nenašel. Co jemu by se bylo líbilo, zas diplomaté chytří zamítli, co jim se líbilo, to zavrh’ on. Ta princka byla trochu překyslá, však měla království. Ta chudá jen a jako anděl. Jedna veselá, jen za truvery celá zblázněnázblázněná, a jiná jako kartusianův by složila slib přísný: nemluvit. Na jednom dvoře silní rytíři (v turnaji prince s koní shazují)shazují), na druhém špatné víno podají, jsou lakomí. A zdali jablko od stromu padne příliš daleko? Konečně přece. V kraji dalekém princeznu Enu Hakon uviděl. Dost hezká byla. To ho vábilo a smlouvy zase diplomacii. Tak došlo k sňatku. Za rok na to Ena mu porodila prince Haralda, krev z krve jeho..jeho... Časy plynuly a Harald rostl. Byl to krásný hoch, měl tmavý vlas a pohled hrdiny, na lovy jezdil, v dvorském ovzduší pak záhy poznal, co to láska je..je... A jak by nepoznal. Co rozkoší svět lidem skýtá, princ má všecky znát. 24 Jsouť proto kolem něho dvořané a svůdné komorné a dvořanky. Když dospěl věku, oženili ho – však v žilách bujná kolovala krev, jež v poblíží těch princek upjatých, z nichž vybíráno pro něj „těšení“, se vybouřiti přece nemohla. A Harald mimo vlastní ženušku též jiné pomiloval – otcova přec v žilách krev. Jus primae noctis je právem králů! Ženu Hrutovu kdys uzřel Harald, plavovlasou HjortisHjortis, a vášní vzplál k ní mocnou, bezuzdnou, podobnou žáru sterých plamenů dmýchaných vichrem, kmeny živených. Ji vidět stále, o ní snít a snít. Však co je snění? Nic, och pouhé nic, kde právem králů může žádat víc. Chce líbat ji a tisknout, všechny poznat ty bájné vnady, cudně ukryté jak Hrut je zná. Že vůle králů pak lex suprema jest, plavovlasá Hjortis (je z domu ctného, vychování má i vůli,vůli býti dobrou poddanou)poddanou), když stisk jí Harald bílé ramínko, a pohledy ji hltal lačnými, 25 na rty své vykouzlila úsměv, Hrut jejž zřídka uviděl..uviděl... A jedné noci Hrut pochmurný když v zámku službu měl, spal Harald v jeho loži..loži... Rozkošná to věru noc! Hvězd plná obloha, však krásnější jich zřítelnice Hjorty – sad slavíků je pln, však sladší je nad jejich píseň smích a šepot Hjorty – pod okny zámku moře zvlněné, však mocněj zdouvají se ňádra Hjorty – jas její ramen oči omámil a vůně vlasů opojila smysly... A plynul čas. Hrut často do zámku byl zván – „je strážce věrný“ Harald děl – však Hjortis doma nenudila se – Hrut zámek hlídal, Harald Hjortis zas. Až jednou..jednou... Co se v městě utají? Kdos viděl Haralda, jak do domu se plíží HrutovaHrutova, a poctivec, jenž sám snad denně hřešil pod svídou či pod lentiškem, Hruta vyhledal a s tváří tajemnou, rtem úšklebným, co viděl, řekl Hrutu rekovi..rekovi... Stál jako býk, když těžkou palicí jej praští do hlavy, pak hrozně vykřik a domů hnal se, roven bouři zlé. Kdo ví, co dělo se v tmě ložnice..ložnice... 26 Za týden na to v lese za městem Haralda prince našli. Hluboko tkvěl v prsou šíp..šíp... Z čí asi tětivy byl vypuštěn? Kdo říci mohl by? Ten onen šept’, že Hrut mstil svoji čestčest, však stráže v zámku dokazovaly – na svaté knize prsty rozchvělé – že Hrut té doby neopustil hrad. Leh těžký smutek tehda na Kodaň – Král Hakon plakal, vlasy s hlavy rval. A kdo by také ztráty neželel! Co platno, rek že Vendů pokořil to plémě hrdéhrdé, že je důtkami své nenávisti mrskal po leta, jak žádaly to rodu tradice – že cizácké jim dával regenty, vzal všecko, co jim bylo možno vzít, že jejich ducha zkrušil tvrdou rukou – že stal se pánem moří širokých a pokladnice zlatem naplnil – Když Harald, chlouba jeho prázdných dnů a naděj všecka, dědic koruny, pad v náruč smrti černé. Hluboký byl králův žal a hrozná zoufalost let kolik v prsou chorých hlodala. Za ránou rána dopadala tehda na šedou hlavu. Synek Valdemar, ten rusý, něžný, skorem ženština, 27 se nachladil kdes, sklál jej zápal plic a dcera Inge v mořské zátoce se koupala a vlny shltily ji. I Enu sklála smrť. Zda měl ji rád? Už věru neví. Ale zvykli si, zvyk železnou je – děl kdos – košilí. A zbyl tu Hakon sám. Kmet shrbený pod tíží zlaté, tvrdé koruny. Žil s ránou v srdci dlouhou řadou let. Je hořko takto žít. Kmet zvetšelý už roven plameni, jenž zhasíná za dlouhé noci v krbu. Zhasne už? Kol cizota je, komu uvěřit? jsou poddaní toto, a přec cizinci, ten toto řekl, druhý ono zas a obé sobě protichůdné je – kdo dobře radí, kdo z nich pustě lže, kdo miluje tě, kdo se přetváří jak liška rezatá, když o kožich jí běží, prostřed střelců zástupu? Tak mnohé oko lže ti příchylnost, však bystřej popatř, faleš uvidíš, je měšec pouze bohem jednomu a druhý touží, vyznamenání bys udělil mu vzácná za podlost, o tvůj se prospěch nikdo nestará, o vlastní dbá jen, leckdo již se ptá, 28 jak dlouho budeš žít. Žils mnohým dlouho..dlouho... Jen vidět chvíli všechněm do srdce a místo lásky vyčteš nenávist, když vyznamenal’s toho, onen již se cítí uražen a s člověkem, jenž potřebuje slova útěchy, necítí nikdo, kdo lže králi lásku. Chceš pravdu slyšet? V sluch ti syčí lež na škodu jarla jarl promlouvá, ten, onen hraje o robotný lid, lhou oči, rty i gesta, všecko lže i šlechtičny, jež chtějí za úsměv výsady mnohé, klerus baňatý lže stejně nudně jako dvorní kuchtík. Zda ví to Hakon, zda vše poznal už a všecko zvážil v lebce šedivé? I králům nebezpečno pravdu znát, když moc je všechna budována na lži. Kmet Hakon sedí, hlavu chýlí níž, nad trůnem baldachýn se zachvívázachvívá, jak čísi ruka by jej čeřila, je průvan to? Jen průvan. Pranic víc. A ticho. V krbu šepce ohýnek. Už zhasíná, jak lidský život hasne. A steré představy jdou před zrakem. Hle, Vendů vůdcové, jež mrskat dal, hle, jejich ženy, pod jhem shrbenéshrbené, a jejich děti, signum otroků 29 jim zříti v lících. Tiše, smutně jdou, skřek jeden neslyšet, ni vzlyk, ni pláč. A je to hodně truchlé divadlo. Zda bylo nutno takto pokořit to silné plémě, zdeptat zúplna, co rašilo ve krásné Vendů zemi? Už věru neví..neví... Láskou nemohl zas lásku získat? Musel karabáč být hlavním poutem mezi ním a jimi? Svých rádců poslech. Prospěch koruny prý velí učiniti to a to a učinil. A marnost nad marnost..marnost... Co plamen prská? Co to sálem jde? Nic, pranic..pranic... Pranic..Pranic... Zdola výkřiky se ještě ozývají lomozné a hudba občas v okna zabouří, lid pije, jásá, tančí při hudbě. Tak jubileum slaví dánská zem. Sen sklížil víčka krále. Podivnou jak ony z dávných dětských pohádek zem uzřel v snění, mořem oblitou. Jak byla pustá! Bodlák sám a trn, zlým čarodějem jak by zakletá. A podél břehu moře hourácí... Ty přísné skály měl by přece znát? (jsou rudé, jak by na nich lpěla krev.)krev). Ty sosny, břízy..břízy... Jak tu smutně ční, ku nebi smutnému. A paláců 30 zří trosky, chrámy polorozpadlé, vsi vypálené..vypálené... To je Vendská zem..zem... Tu zemi mrskat kázal řetězy... A náhle vyvstal přízrak ponurý; z těch trosek paláců a z podrostu, co kol nich vzbujel času účinkemúčinkem, tisíce trupů hrozných, krvavých už vstává zvolna, jeden po druhém, zem krvavá je, těla krvavá a oči..oči... oči..oči... jaksi divně žhnou. Co chtí ty zraky? Co z nich šlehá to, jak blesk by zaplál v tmavém oblaku – je žal to? Pomsta? Hrůza? Nenávist? A pěstě..pěstě... pěstě..pěstě... Proč jsou vztýčeny? Či hrozí? Komu? Králi dánskému? Co žen je zbitých, dětí, nemluvňat a všichni žalují teď nebesům, že štěstí vzato jim a slastný klid a všechny oči žhnou a ruce všech jsou vzpjatývzpjaty vzhůru jako ku hrozbě. A kde je komonstvo, kde rytíři, kde pluky vojska neochvějného, jež krále svého ostříhalo byby, a potutelní kněží kde och jsou, kde vasali a smělí rádcové? Sám stojí tu, sám stojí prostřed hrůzy a nepokojné moře hourácí v sinavých dálkách... 31 Děs pojal krále..krále... Horko..Horko... Zima zas..zas... Ty roje příšer blíž jdou, blíž a blíž... A probudil se..se... Z dola slyšet křik: „aťAť dlouho vládne slavný Hakon král“.král.“ Nic nikde..nikde... Oheň v krbu zkomírá. Pryč Vendové jsou strašní, krvaví, pryč ženy, děti, země pochmurná..pochmurná... Ve svém je zámku, ve své komnatě. Nic nikde. Ani stín tu nepřejde, ni v dřevě nezavrzne červotoč. A přec tu děsno. Děsno jako v hrobě. A chytl zvonec, prudce zazvonil. Křik, spěch, hřmot. Mžikem čilí lokaji se hrnou po schodech a vpadají do šeré síně;síně: „Ráčil’s volat nás? Co libo pane, Tvé je Milosti?“ Chtěl cosi říci. Nemoh. Rukou máv a po chvíli šept: Jak je smutno tu a zima..zima... zima..zima... Mžikem polena už háží do kamen a plamínek se rudý zmítá výš a výše pne. A Hakon hledí. Rudý plamínek ve šeru síně v tichu večera mu připomíná oči vendických... 32