„Doňo Claro, sestro drahá,
cos tak trudná, zamyšlená,
mrtvý jak by u vás v domě“
– doňa Bella praví Kláře.
„„Doňo Bello, sestro milá,
je mi smutno po rodičích,
v daleké jsou Iberii
a my tady v cizí zemi.““
„Rodičům by líp se vedlo,
zlata dost jim poslat můžem.“
„„Stýská se mi po Hispánsku –
otčinu si také koupíš?““
„My tam byly dueňami,
v otrocké jsme žily službě
u rozmarných, pyšných doňí
a zde paními jsme přece!“
„„Blahobyt za jeden úsměv
slunka šťastné Iberie
hned bych dala, doňo Bello,
bez rozpaků, bez váhání.““
„Česká země také pěkná,
i zde časem slunko svítí.“
„„Andaluzské jinak hřeje.
Českého je trochu málo.““
„Zvykneš, sestro, lehce zvykneš,
marný smutek pustíš k vodě.
A tvůj manžel, seňor Flujo –
už ho více nemiluješ?“
„„Česká země studená je,
smutná jako Kalvarie,
nad níž vzpjali troje kříže,
Krista prostřed zlých dvou lotrů –
žoldnéřů je kolem zástup
– jak se Kristu posmívají!
jak ho mučí drsným slovem!
jeden z nich má tvářnost Fluja...““
„Něco se ti sestro zdálo!“
„„Nevím, sen však nejde z hlavy.““
„V nevolnictví líp ti bylo?“
„„Nevím. Zdá se mi, že lépe.““
„Zlato proudem teče tady,
statků dost je na rozdání –
klenotů ti nepřinesl
vzorný manžel, seňor Flujo?“
„„Přinesl, však neblaží mne,
na všech krev jak čís by lpěla,
nelesknou se jako u nás
vesele a vybízivě.““
„Ach, jsi chorá, sestro Claro,
medika si rozkaž přivést.“
„„Nejsem chorá, doňo Bello...
to ta země ze mne mluví.
Smutná je a rozdrásaná
mučedník jak v prackách dravců.
I to zdejší víno hořké,
jak by slzou zaléváno.
Teskno je mi, doňo Bello,
v kamenné a chladné Praze.
Zdá se mi, že přízrak jakýs
prochází se ulicemi...
a že časem do mých komnat
vejde kdosi rozdrásaný,
hledí, mlčí, hlavou kývá,
kývá, hledí dlouhé chvíle.
Pána domu popravili,
staroměstský vidím rynek.
Právem vzali jeho hlavu,
právem vzali jeho domy?
Do svého zda nevrací se?
Seňor Flujo směje se mi,
ale z hlavy přece nejde
otázka ta přepodivná.
Vše mne děsí, sestro Bello.
A když manžel ke mně lehne,
mrtvola jak by to chladná
lehla ke mně, zkrvácená.
Za Prahou je kopec jakýs –
seňor FIujo bil tam Čechy.
Staroměstský vidím rynek –
seňor FIujo stál tam stráží,
když ty smutné české pány
vyváděli na popravu.
Ruku svou když ke mně vztáhne,
rudou vidím na ní skvrnu...““
„Doňo Claro, blouzníš, blouzníš,
medika kaž rychle volat,
remedia vzácná dá ti,
pustí žílou, bude pokoj.“
„„Remedium jedno znám též,
žílou snad si pustím sama.““
Doňu Claru našli večer
s ostrou dýkou v srdci chorém...