Ideál a skutečnost.
(Deklamace.)
Častokrát si člověk mnohý
o čems tvoří ideál,
ale jak to v skutečnosti,
jistě by se nenadál.
Na příklad tak o básníku
soudí ideální svět,
že to jinoch kadeřavýkadeřavý,
milý první na pohled;
v besídce že jako v ráji
sedí, zabrán v myšlenkymyšlenky,
a že verše jen mu plynou,plynou
na milené dívenky.
Skutečnost však jinak učí,
že se ubožáček mučí –
v nouzinouzi, biděbídě nahoře
až v podkrovní komoře.
Mladá dívka o manželství
tvoří rozkošné si zdánízdání,
myslí, že tu s miláčkem jen
čas se tráví ve líbání;
24
že ku blahu obou duší
není více zapotřebí
a že žítí při hubičkách
bude žítí jako v nebi.
Skutečnost se jinak ale
objeví pak nenadále,
přijde starost o výživu,
dření dost, až ku podivu,
k tomu ještě v mnohý den,den
pouze křik a váda jen –
takým že ten ideal,
nikdo z nich se nenadál.
Na divadle v pěkném havu
hráti krále, rytíře,
to musí být blaho ňáké,
skoro to ni ku víře.
Jaká rozkoš převeliká,
když tak celé publikům
sláva volá, křičí, tleskátleská,
že div nerozboří dům.
Tak si mnohý, kdo nehrál
jak živ, tvoří ideál.
Ve skutečnosti však pouze –
jen bída samá to a nouze,
jsou špatné přijmy, dluhů dost
a s recensenty samá zlost,
toť na to zdání ideální
je skutečnost až přeškandální! –
V ženských srdcí dobývání
přeudatným že je rekem –
ve válce pak divém ryku,ryku
že je druhým Benedekem –
tak si tvoří naše dámy
o lajtnantu ideál.
Leč ve smutné skutečnosti
sám se mnohý sobě smál,
25
že má často, to je jisté,
portmoné až na dno čisté
a na execirce dření dost,
to nás učí skutečnost.
Ve válce pak tento rek
nedaje se na útěk
notně že by býval bitbit,
to je v skutečnosti zřít.
Mnoho moh’ bych ještě říci
o té světa strakatině,
myslím, že však toho dostidosti,
a proto dím to jedině,
že si mnohý asi tvořiltvořil,
když jsem mluvit započal,
o celé té deklamaci
asi jiný ideál –
že však mimo nadání
já na místo tleskání
vzbudil jsem jen vaší zlost –
kéž neučí – skutečnost.