Šaškonády (1879)

Sbírka sólových výstupů, deklamací, šprýmů a žertů, jež pro zábavu všem šaškům, palečkům, chumáčníkům, tramvajistům atd. atd., Hynek Grunert

Diplomatická verze Ediční verze
Šaškonády.
Sbírka solových výstupuvýstupu, deklamaci, šprýmu a žertužertu, jež pro zábavu všem šaškům, palečkům, chumáčníkůmchumáčníkům, tramvajistům atd. atd. veršem i prosou sepsal H. K. Grunert.
V Poděbradech. Nákladem knihtiskárny Jos. Hochmanna. 1879.
[1] Knihtiskárna Jos. Hochmanna v Poděbradech. [2]
Co páni jsou! (Deklamace pro dámu.)
Jak velice si páni libovalilibovali, když ženy nás tu s něčím porovnali,porovnali. Sotva že laskavě se pousmějem, jsme sluncem prý a rozehřejem; tu o paprscích mluví, žhavém plání a zhynuli by v lásky vlnách kolisání. Však slunko to-li ve své moci mají, jsme kvítkem, jež co motýl oblétají! – A spojí-li nás kněze požehnání, tuť teprv mění se jich porovnání. Dnes andělem jsme – zítra ovečkou, ba někdy dokonce i zlatou děvečkou. Tak to jde dál, až zblednou naše líce – pak prý jsme křížem jim a ničím více. Však hůře často v manželství je takém, tam zbožňované slunko dokonce je drakem! An tedy muži, učení co kantořikantoři, v rozličném porovnání s námi hovoří, a tak jak jsmejsme, si nevážejí nás, bych pomstila se, pozvedám svůj hlas. Ať rozlobí se páni nad tím taky, já dím, že nejsou nic – než „klobouk ledajaký.“ledajaký“. Oh, je to porovnání věru povedené! Jen vizte tváře ty tak zaražené – Divenka mladá, roztomilá, se snaží, „klobouček“ by ulovilaulovila, [3] a beře nejradš ten, jenž notně vyzdoben! Však po svatbě nahlídne záhy, že „klobouk“ ten jí druhdy drahý je buďto velký tuze nebo malý, zkrátka pro její hlavinku,hlavinku že není dokonalý,dokonalý. Že skromnou žena ve svém přepychu, to znáteznáte, páni, leč však – pohříchu zazní nám často stesky do uší, že nový „klobouk“ prý jí nesluší. Však jiného cos jsem si předevzala, by pomsta moje byla dokonalá a aby za své porovnání oplátku obdrželi páni! – Mám věru velmi vděčnou látku, a seberu „klobouky“ ty po pořádku! Od největšího buď to vzato a kulturním cilindrem započato: Na šviháka pohleďte mladičkého, jak hledí zevnějšku si svého – vyfintěn, jakby z cukru celý, uhlazen, vyleštěn a drzý, smělý! Však promluví-li, hloupý neslýchaně; zda cilindru on nerovná se maně? Zvenčí figurka to pěkně vyseknutá a uvnitř pouze trouba dutá! Jiný zas švihák za divenkou pálí a statečnost svou stále chválí, leč sok-li jemu v lásce objeví se, tu hrůzou všecek trne, chví se – co třtina větrem kláticí – šťastnějšímu ustoupí panici! Zda nelze zřejmě v onom tvoru zřít „klobouk“ starý na bačkoru. A opět jiný, motýl planý, je rytíř prý bez bázně, hany – 4 co dívek prý již miloval, co lásek prý už přísahal. „Já“ – tak on o sobě dí sám: „každičký den jinakou lásku mám!“ O rcete, zda tu jiné poměny, než na „klobouček lehký, slaměný?“slaměný“? Prchlivý manžel, žárlivý jak drakdrak, jak Argusův, tak jeho kolem střílí zrakzrak, on zuří tak, že vše by roztřískalroztřískal, když na manželku jeho kdos se pousmál. Ten, věřte mi, dím pravdu jistu: je jako „calabrésr rabulistu!“rabulistu“! Mudrlant jakýs zamyšlený a hrdý jako pravé geniegenie, kdy rozum vykládá svůj kantorskýkantorský, připomíná mi „klobouk doktorský!“doktorský“! Však statný rek kdy objeví se, tu srdečka vše pozachví se – šavlíčka řinčí-li mu po boku, tu dušince je ihned do skoku – a vzpomene si – ráda věřím: na „jenerálský klobouk s peřím!“peřím“! A tak bych, věřte, milí páni, ku podobnému porovnání, dřív, než by který si naň zvyk, „klobouků“ měla jako kloboučník; leč, přec si myslím, škoda že by bylo, by několik se vás tu kabonilo. – A klobouky ty – pakli nelíbí se vámvám, nuž, tu útěchu jedinou jen mám, že sotva kdy se klobouk najde pravý, kterýž by hodil se pro všech Vás hlavy. 5
Amor a lakomec. (Deklamace.)
Při míhavém lampy svitu ve komůrce ve úkrytu lakomec své tolárky vytahuje z almárky – a se sladkým zanicením počítá je s zalíbením, mnoho-li – by spočítalspočítal – ode včíra vydělal! Když tak při té práci sedísedí, blažen na zlato své hledíhledí, v oku jeho chtíč je zříti, že by ještě víc chtěl míti – najde mezi listinami podobiznu slíčné dámy. – „Bez ceny“ že – k sobě děl, sotva na ní pohleděl. Vezme jí a zadívá se: „Čí to asi obraz?“ ptá sese, „pravdapravda, vždyť ta dušinka sousedovic Terinka!“ A co jí tak prohlížíprohlíží, k lampě s ní se přiblížípřiblíží, po svém boku ku úžasu kloučka uzří v rusých vlasu. Ihned obraz ležet nechánechá, k zlatu svému rychle spěchá a z malého neposedy nespustí víc svoje hledy. Tento ale zahozený zvedl obraz krásné ženyženy, lakomci ho podával a takto se mluvit jal: „Zpamatuj se, milý brachu, 6 o své zlato neměj strachu; zaháním já s čela vráskyvrásky, jsemtě Amor, bůžek lásky, a tobě chci pouze říci, co za sličnou krasavici na tomto zde na obrázku. Ta zaslouží všecku lásku! Viz jen jemné tyto tahy, pohled oka, něžný, blahý, ústa ta a tuto líc; rci mi, co chceš ještě víc? Ty jsi sám a opuštěnýopuštěný, považ, jak po boku ženy takové bys šťasten byl, s ní kdybys se zasnoubil!“ Stařec nespouští z něj zrak, k úsměvu se nutí pak – do lenošky na to sedá a poznovu obraz zvedá: „To by arci pravda byla, Terinka je roztomilá – a při její otce jmění věno též as malé není. Rád bych v jistotě však byl, neboť peníze můj cíl – krása pro mne, ni ctnost ženy pražádné víc nemá ceny. Jsi-li chytrý jenom trochu, spočítej mi tedytedy, hochu, věno jaké krásotinka dostane as od tatinka?“ Amor vzdychne smutně sobě: „Lecos sved jsem v mnohé době, z žebráků jsem knížat tvořiltvořil, láskou lidi týral, mořil, na cesty, co lásky bůže, 7 milujícím stelu růže, to jak počít všecko vím: „počítat však – neumím.“neumím“!
Šáteček. (Deklamace.)
Vilibald byl pastýř mladý, jehož Chloe milovalamilovala, od něho že z pestrých kvítků věnečky vždy dostávala. By ozdobil svou děvinku, vínek dal jí na hlavinku. Jedenkráte s ní se sešel pode stromem košatým, pravil k ní pak s pousmáním na rtech svojich líbezným: „KvětinkyKvětinky, jež nosim tobětobě, vadnou zase v krátké době! Přijmi tedytedy, dívko milá, místo těchto kytiček, od pastýře věrného ti, pestrý tento šáteček. Znamením též on mi bude, abych tebe poznal všude!všude!“ A jíž s úsměvem kol šíje sněhobílé šátek vine a pak praví při rozchodu: „Divko, až noc tmavá mine, až se líbě milé slunko na nás opět pozasměje, sejdeme se na pastvině, ve to skládám své naděje! PřijdešPřijdeš, dívko? – Rci, že ano!“ – Když pak na to časně ráno rosou pokryté ty luhy 8 ranní zdravil červánek, na píšťalku svou pastýřskou vesel pískal galánek. Brzo – s sklopenými zrakyzraky – přikvapila Chloe takytaky. „Vezmi,“ praví: „vyslyš mne, vyslyš prosby moje, hochu, šáteček ten nazpět sobě!“ takto praví ku jinochu. „Od té doby, co ho nosím, divně v srdci mi to buší jako ve železné huti a to poklid můj jen ruší. Jistě že v tom ve šátečku kouzlo jakés spočívá – prchlo štěstí, prchl klid můjmůj, duše má se zachvívá!“ Šáteček mu pestrý dala a domů se ubírala. Za kratičký ale čas,čas vrátila se dívka zas, na pastvinu krokem míří a tu praví ku pastýři: „Nehněvej se, milý hochu, nehněvej se ani trochu, že jsem šátkem pohrdala a tobě ho nazpět dala. Klamala jsem sama sebe, majíc v podezření tebe – v šátek žes mne proto strojil, bys mé srdce znepokojil. Na šátečku není vina, příčina snad bude jiná – šátek nemám, na mou duši – v srdci to však – přece buší.“ 9
Babička. (Deklamace.)
„Babičko, jsem já hloupý kluk, a ledacos mne hněte, když se vás něco pozeptám, prosím vásvás, mi řekněte!“ Babičku Fricek nezbeda kdys takto oslovil, neb dobrou tuto stařenku by rád byl rozlobil. „I ptej sese, synku, ptej se jen, jen nechtěj vědět mnoho, byl bys pak příliš zvědavýmzvědavým, já nemám ráda toho!“ „Babičko, já jsem viděl vás ve staré knize číst a v této knize měla jste uvadlý, suchý list! O, povězte mimi, babičko, co na tom lístku máte, vy po každé ho líbáte a do pláče se dáte?“ „Ten lístek, dítě milené, tvůj dědeček mi dal, když byla jsem já svobodnou a on mne miloval. A usvadlý jak tento list je ubožák teď sám, a proto, když ho spatřím zas, hned do pláče se dám!“ – Babičko„Babičko, vy jste pilná tak, můžete sotva lízt, a v chůzi chcete ještě přec punčochu stále plíst?plíst?“ „Ráda se projdu, pravila, 10 vždyť nasedím se dost; a nezahálet minutku, to je má hlavní cnost! Ó, mnou pletené punčochy dědeček nosil rád!“ V tom – bác – chudinka klopýtla a přelomila drát! – „Zvláštní to chová zálibu ta naše milá babička, jen když si může poklepnout – tak u šálečku kafička! Ptá se jí, což to milé tak?“ A ona na to jemu dí: „ToTo, synkusynku, divná otázka! Já tomu zvykla za mládí!“ „Babičko, proč vy v kostele, však ať se nezlobíte, když do stolice sednete, pokaždé ihned spíte?“ „I co tětě, hochuhochu, napadá, to žádné spaní nenínení, to v horoucné je modlitbě posvátné zanicení!“ I vidí FricekFricek, marno že všecko namahání a tichá, dobrá,dobrá babička,babička že není k pohněvánípohněvání, i šelmovsky se usměje a šotek zří mu ze očíočí, on otázkami se svými ji v slabou stránku zabočí. „CoCo, babičko, ach řekněte, mne hněte to tak trochu – tak častokráte skrýváte ve svojí ve punčochu? To cinká jako tolárky 11 bělounké, stříbrné – či má babička punčochu na místo „portmoné?“ Tu babička se rozlobí: „To se titi, klukukluku, zdálo cos!cos!“ a pro sebe pak zabručí: „Do všeho musí strčit nos!“
Útěcha malých. (Deklamace pro dámu.)
Ach, což mne to vždy trápívalo, když někdo „maličká“ mi řek – a mnohou slzu mne to stálo, že nedal vzrůst mi pámbíček. I ztrávila jsem mnoho času při želení té nehodynehody, až shledala jsem ku úžasu, že to má svoje výhody. Vy sestry drahé, družky milémilé, jíž stejný se mnou osud máte, poslyšte mne již této chvílechvíle, a proto, ať se nehněváte, zůstaňte hezky moudře malé jen, já sama uchopila jsem se práce povýšiti vás aspoň o stupeň, jak svědčí o tom moje deklamace. Že to, co malé, roztomilé, zajisté každý uvěří a roztomilost, družky milé, ta na metry se neměří. Co malé, útlé neviňátko přichází děcko do světa.světa, je malé, milé jak poupátkopoupátko, jež právě libě rozkvetá. 12 Vlastnosti špatné teprv časem ta lidská prozrazuje líclíc, a proto pravím plným hlasem: do velkého jich vejde víc! – Co po bouři nám, vichru vánívání, my klidny buďme při všem tom, nač třeba nám je strachování, vždyť do věží jen bije hrom! – Nechť srdce naše pozapleše, že příroda tou láskou svou nám k ochraně i ku potěše postavu dala malinkou. I z literatury to známe, že vyjít má-li dílo skvělé, jen malé,malé že je uhlídáme a nikdy folianty celé. My líp se známe zalíbiti a mnohý se nám koří rek i zove nás pak, chtě nás ctíti, že prý jsme jeho „mazlíček.“mazlíček“. A jestli že kdy klopítnemeklopítneme, ba padneme i třeba snad, ať upadneme kterak chceme, přec z vysoka ten není pád. My přímo můžem všude státi bez obavy před nesnází a velký vždy se musí báti, že hlavu sobě narazí. Zda manželi, jenž ženu svou svým křížem v domě zove jižjiž, nebude pro vždy úlevouúlevou, že je to pouze „malý“ kříž. U malých není na místě se trápiti zlou žárlivostí, neb v malé srdce zajistě dva se nikdy nezahostí. 13 Je pravda sic, co povídá se, ba příklad tu i všeliký, že malý hrníček jak zdazdá se překypí spíš než veliký. Příčina toho v tom však jen, že plamen všechen, všechen žár v malém je úžej soustředěnsoustředěn, a tak i u žen – lásky dar a moudrost, něžnost, svěží duchduch, postavy-li je jen malémalé, těsnější vždy tvoří kruh, zkrátka, že jsou dokonalé. Leč nechci aleale, milé děvy, u družek svých ani pánů vybouřiti marné hněvy hanobením velikánů. Mohl by tak mnohý říci, pohněvaný, vzteku plný: hleďme na tu na diblici, moc křiku však, málo vlny – anebo snad říci v zlosti slova ta velice smělá: Hle, ta malá s maličkostí tak velikých řečí dělá. Nemohu však odstoupiti, než bych na jedno se ptala, kdy ty mocné velikány láska boží k sobě zvala. O malých však tvůrce země ústy syna svého děl: „Nechte malých přijít ke mně!“ O velkých však nevěděl. 14
Chvála prostředních. (Deklamace pro dámu.)
Kdys básník uchopil se perapera, by zalichotil maličkýmmaličkým, a jiný zase v odpor tomu zavděčit chtěl se velikýmvelikým, či bylo mu jich líto snad, že mají tak být odstrčení? iI hledím na to okem chladným a myslím, to že k napravení. Kdy spanilé mi družky budou přáti, a několik slov dovolí, povím jim, jak as před velkými mám respektu, leč mnoho-li však o malých též soudím. Ne úsudek to výstřední a pravím, nejlepší že přece je postava jen – prostřední! – Ať malý kdo neb velikýveliký, jeden mám o tom náhled jen, že longin, jako trpaslík co do vzrůstu je – nezdařen. Kdo malé postavičky jest, ten velmi lehko k přehlednutí, a nemotornou délkou svou velikán zase k smíchu nutí. Je pravda sice, jak se pravípraví, že všecko, co je malounkémalounké, je něžné, outlé, roztomiléroztomilé, že spanilé a hezounké! – Ba arci, na dlouho-li ale? Dokud tu ještě mládí květ – a dokud čílko lesklélesklé, jasné se nezačíná kabonět! Leč, rcete sami, zda to milé, 15 když stará babka – huhňavá je ke vší svoji bručivosti dokonce ještě – mrňavá. Jak nadutí jsou – velikáni, v mladých-li letech plesají, však jestli že již pokročilipokročili, pod vlastní tíhou klesají. A zdaž se nemusíme smáti, že nadutý ten dlouhý troup ku všemu,všemu viděti hned z dálky jakoby telegrafní sloup. Kdy práce jakás – kterákoli tu pravou nemá míru svou, hned zkrátka díme bez okolku, že práce ta je zkaženou, a protožprotož, postavy vy střední, již nebudiž vám žádná hana, jen kdo je malý nebo dlouhý, je od přírody práce sfušovaná! Velikost byla bohům dána prý dávno již co prädikat, – aj nebudou chtít velikáni se pánu Bohu rovnat snad? – To věru scházelo by ještě a nedej toho pán Bůh nám, by domýšlel se taký čahoun, že dokonce je Bohem sám! – A co ti malí, skrčení chtí chvástat svojí o něžnosti? Vždyť nynější svět nevšímá si více žádných maličkostí. Ba i to maloulinké kvítkokvítko, ta poměnka se studem skrývá, za svou se stydí postavu – kdy slunečko se na ní dívá – leč, není pěkná ni dost málo, 16 ba hnusná je, ať nedím více, vyčouhlá, dlouhá, často prázdná, se vzhůru pnoucí makovice. A co bych ještě k obou haně říc’ mohla, nemáte ni sen, však myslím, toho že již dosti a ku konci dím toto jen, že vykupitelvykupitel, který děl: „Přijíti nechte maličkých“maličkých“, na prostředních nás odstrčení nemyslel jistě v slovech svých, neb z bible dávno to již známo je shromážděným všechněm nám, že vykupitel všeho světa byl – prostřední postavy sám.
Chvála velikých. (Deklamace pro dámu.)
Tuť nějakého nadýmání a zbytečného hovoru – mně třeba je jen málo řečí a bude ihned po sporu. Tu chválí sobě trpaslíkytrpaslíky, až chvála ta je výstřední, a onde zase vynášejí postavu hrozně – prostřední. Již příčí se mi taký tlach, a an netrpím žádnou hanu, chci také něco povědít, co slouží ku cti – velikánů. Je pravda to, že Bohům pouze je dána vlastnost velikosti; to však nám také důkaz dává, že třeba bývá ve skromnostiskromnosti, v pokoře a v ponížení 17 velikánům v každý den, s ními-li co jednat třeba – blížiti se máme jen! – Bylť sice Amor, lásky bůže, trpaslík maličký až dosti, leč rcetercete, družky, zda to klouče nebylo na světě jen k zlosti? Vy za pravdu mi jistě dáte, že přání každé dětinné,dětinné je neouhoné bez odporu, a na prosto že nevinné – i znala bych přec děcko rádaráda, jež netoužilo přáním svým, by brzo vzrostlo, by se stalo tak hodně – hodně velikým! – Kdy naznačit chcem řečiřečí svou cos velmi – velmi vznešeného, kdy chceme komus titul dát, zda slova užíváme jinakého tu často a tak velevhodně – zda lepší nám je výraz dándán, než řekneme-li o někom, že vznešený a – velký pán. Malých prý chceme pokořiti a to prý naší necnosti, – ne – jejich ochranou jsme povždy a za to chceme vděčnosti. My víme též, že první člověk, jehož sám Bůh byl utvořil – jak učí nás to písmo svaté, že Adam také – velký byl. Zda jinoch každý ve svém žití se nezanáší tím jen plánemplánem, by znám byl světu celičkému, by stal se totiž – velikánem. A dívky-li se budem ptáti: 18 Při volbě muže – zvolíš,zvolíš jakého? Ba věřte mimi, že každá řekne, tak jako já: – že vzrostlého: Naříkaj’ muži, žena vždy,vždy že jenom pouhým břemenem a že si raděj malé volí, než velké nésti životem! Aj, páni, pravím: chyba lávky! nosí se jen, co malé jest, co velkévelké, samo umí choditchodit, a proto již tu vzdejte čest! Až budu já se též chtít vdátivdáti, ó, však vímvím, koho vyvolímvyvolím, jen velikým se přihlásiti, však při tom – hezkým – dovolím. Co s malým? – Vždyť se praví: že manželský stav pouze k zlosti, nuž, mám-li zlobit se již tedy, nesmí to býti k vůli – maličkosti! –
Co bych si přála. (Deklamace pro dámu.)
Z nás každý má nějaká přání a každý z nás by něco rád, i nechci tudíž, ani zdání, jediná výminkou být snad! Jsemť tak, jak ostatní jsou děvyděvy, a skromnost hlavní mojí ctnostictnosti, a protoproto, jak má slova jevíjeví, nepřeju si než – maličkosti. Já píšu ráda znělky, básně a verše daří se mi dosti, píšu prý spěšně, rychle, krásněkrásně, leč přec mi schází – uznalosti. Myšlenkou jen se ukonejšímukonejším, 19 když vyslovím, co bych si přála, abych se aspoň při nejmenším tak Karolinou Světlou stala. Když vidím bohaté ty dámy jen v sametu a hedvábí a na nich zlata celé krámy kterak tu pyšně rozpráví, tu zdá se mi, že také žití by nedalo moc namahání, že dovedla bych též tak býtibýti, jen kdyby vzešlo moje přání a kdybych, svému k potěšení, abych to zcela zkrátka děla, jen aspoň hotového jmění tak malý – milionek měla. Pak ještě k této maličkosti,maličkosti bych chtěla míti po vše časy – pro ozdobu a ku radosti též trochu – půvabu a krásy. Ženicha k tomu švarného, jenž byl by sličný, spanilý a k tomu srdce věrného, bych chtěla míti, rozmilí. Toť není přece tuze mnohomnoho, co mé si přeje srdíčko, a proto doufám pevně toho, že v skutek vzejde všecičko. Jak skromná jsem, tu sami zřítezříte, a proto také za to mám, že zajisté mi nezazlíte, zjevím-li ještě něco vám, co bych si přála ode všech při řeči svojí ukončení a posledních tu při slovech: – – – – – – – – – „všeobecného pochválení!“pochválení“! 20
Účinky a příčiny. (Deklamace.)
VšeVše, co konat budeš, synku, nebuď nikdy bez účinku a veškeré tvoje činy podstatné nechť maj’ příčiny – tak mi starý tatik děl, když jsem já do světa šel. Poslechněte tedy, milí, pozorně jen malou chvíli, co se všecko se mnou dělo a co za účinek mělo – a co věčívěcí neslýchaných vzešlo často z příčin malých. Do Prahy jsem stočil kroky; tu vám ale – prach a broky spatřím v jedné ulici lidu strašnou směsici, kterak zděšeně se stavístaví, až tu v brzku celé davy zděšeně zří na vše strany – jak by komus zněly hrany; vzhůru hledí k oblakům, jakoby kdes padal dům. Vítr duje, kdos se lidem hrne, jaký malér se to asi stal? Chuďas krejčík strachem trne, vítr – cilindr mu vzal! Příčina to malicherná. Jednou zas, co duše věrná na svou jsem si zpoměl lásku, Aničku, tu vzácnou krásku, chopím péro, papír, chtěje psáti, kterak pro ní chci jen pláti, že ji v bdění v snění vidímvidím, 21 pro ní žiju, po ní slidím – kéž mohu jen postačiti pérem city vyjeviti: jak pro ni jsem v stálém vzdechuvzdechu, bez ní že nemám útěchu – Ó, leť, pero, po papíru, vyjev jíjí, že v srdci díru ona mi spůsobila, by ji opět zcelila! – Leť jen, pero, bez ustání a vyjev ji moje přání – potěš moji svěží laňku! Hrome – teď jsem vyved kaňku! Dopálím se přehrozně a list hodím do ohně, v rozčilení tom ni zdání nebylo na nové psaní! – Že jsem ale nepsal AnněAnně, pomstila se neslýchaně; na mne tak se rozhněvala, že mi ihned kvinde daladala, a příčina toho zlého,zlého hloupá kaňka byla všeho. Jednou zas kdes v společnosti bavili jsme se až dosti, jeden mluvil o tom, o jiném zas ten a ze smíchu zkrátka nevyšlo se ven! Vypráví se věci všeliké, nehody a vraždy veliké, v barvách strašných líčí válku surových těch hrubých špalků Turků, tamo na jihu. Lituji lid pro tíhu, na bedrách jíž musí nésti, že ji sotva může snésti a že tento národ hrdý 22 nezasloužil osud tvrdý, že se po něm naposled nevzkřísí za kolik let. Všichni zadumaně sedísedí, myšlenkám svým pouští běh; v tom zděšeně vzhůru hledí a ku dveřím velký spěch – co to? – převrat nenadálý, což na nás již Turci pálí? Proč ten outěk veliký a ten zmatek všeliký, či snad soudný den tu již? ne – leč, běhala tam – myš! – A tak k vůli hloupé myši, zda to není hloupost vyšší, po zábavě bylo hned, jak by se byl zbořil svět. – Kráčím domů po náměstínáměstí, v tom zas nové hle neštěstí. Zděšen tuto stojí lid, s hrůzou hledí do železné ulice; strachem ven se zástup valívalí, jakby kohos tam ranila mrtvice! – Proč ten zástup, proč ten křik? proč ten znepokojující šrum? S holí se tam za klukama žene prý – „Karlíček bum!“bum“! Jinoch v mladých ještě letech, v prvních bujarosti květech, jak by v srdci hořel láskouláskou, za mladou se hnal vám kráskou! Najednou však, smutný pád, musel ubožáček zůstat stát; snad že otec k dívce přikročil – neb se amant švarný přitočil! Či proč zůstal náhle státi? 23 nechce snášet snad těch lásky psot? ne, on nemůže se dále bráti, proto, že mu kouká hadr z bot. A tak samé maličkosti působily mrzutosti z příčiny to nepatrné – před účinkem člověk trne; co by mně však milé bylo a mé srdce potěšilo, účinek příčiny malémalé, potlesk velký k moji chvále.
Ideál a skutečnost. (Deklamace.)
Častokrát si člověk mnohý o čems tvoří ideál, ale jak to v skutečnosti, jistě by se nenadál. Na příklad tak o básníku soudí ideální svět, že to jinoch kadeřavýkadeřavý, milý první na pohled; v besídce že jako v ráji sedí, zabrán v myšlenkymyšlenky, a že verše jen mu plynou,plynou na milené dívenky. Skutečnost však jinak učí, že se ubožáček mučí – v nouzinouzi, biděbídě nahoře až v podkrovní komoře. Mladá dívka o manželství tvoří rozkošné si zdánízdání, myslí, že tu s miláčkem jen čas se tráví ve líbání; 24 že ku blahu obou duší není více zapotřebí a že žítí při hubičkách bude žítí jako v nebi. Skutečnost se jinak ale objeví pak nenadále, přijde starost o výživu, dření dost, až ku podivu, k tomu ještě v mnohý den,den pouze křik a váda jen – takým že ten ideal, nikdo z nich se nenadál. Na divadle v pěkném havu hráti krále, rytíře, to musí být blaho ňáké, skoro to ni ku víře. Jaká rozkoš převeliká, když tak celé publikům sláva volá, křičí, tleskátleská, že div nerozboří dům. Tak si mnohý, kdo nehrál jak živ, tvoří ideál. Ve skutečnosti však pouze – jen bída samá to a nouze, jsou špatné přijmy, dluhů dost a s recensenty samá zlost, toť na to zdání ideální je skutečnost až přeškandální! – V ženských srdcí dobývání přeudatným že je rekem – ve válce pak divém ryku,ryku že je druhým Benedekem – tak si tvoří naše dámy o lajtnantu ideál. Leč ve smutné skutečnosti sám se mnohý sobě smál, 25 že má často, to je jisté, portmoné až na dno čisté a na execirce dření dost, to nás učí skutečnost. Ve válce pak tento rek nedaje se na útěk notně že by býval bitbit, to je v skutečnosti zřít. Mnoho moh’ bych ještě říci o té světa strakatině, myslím, že však toho dostidosti, a proto dím to jedině, že si mnohý asi tvořiltvořil, když jsem mluvit započal, o celé té deklamaci asi jiný ideál – že však mimo nadání já na místo tleskání vzbudil jsem jen vaší zlost – kéž neučí – skutečnost.
Xantippa.
Pan Brouček boháč soukromník, ač ve samotě dobře žil, čert nedal dobře dělat mu a on se také oženil. Již byl klid jeho, ach, ten tam a vtip vymizel zcela, neb jeho drahá ženuška prý ďábla v sobě měla. Do společnosti kdysi byl pozván se svojí půli, kdež každý musil přednésti cos společnosti k vůli. I došlo také na Broučka, 26 jenž nevěděl si radyrady, co by as deklamovat mělměl, a ohlížel se všady – v tom zraky jeho zabočí, kde půle jeho dleladlela, a vrásky ihned vymizí mu s vysokého čela: „Již vímvím, co přednášeti mámmám, a v tom je přece vtipu, chci přednést k ženy oslavě básničku na – „Xantippu!“Xantippu“!
Čím víc, tím líp.
Čím víc, tím líp, tak jedno nás přísloví staré učí – a že je tomu v skutku tak, zkušenost za to ručí. I proto také v přísloví tom neshledávám vadu a povím ihned na důkaz několik pěkných pádů. DomovníkDomovník, který za noci častokrát musí jít opozdivším se partajím dům rychle otevřít, hubuje, bručí na všecko, šesták když se mu dá, však ráno, když ty šestáčky si klidně počítá, tu praví, udat chtěje vtip, inu: čím víc, tím líp! A rovněž holič, který se naběhá celý den, by mnohý jeho abonent byl řádně oholen, 27 jak domovník též zabručí, že šesták mu jen dán – však v sobotu, když sčítá toto, tu zvolá: – to jsem pán! ZříZří, šestáček že k šestáčku je dohromady vícvíc, a že čím vícvíc, tím lépe je, pak slyšíme ho říc. Mladý pan doktor vesele u okna doma seděl, a kouře drahé cigárko, do dáli upřen hleděl. Chválil sisi, že dost vydělá, že léčí velmi hbytě a že zachází s nemocným vždy velmi ostražitě. Kdos smál se mu, že pacient mu zhynul ještě každý – a že na místo léčení on dopouští se vraždy. A měl pak radost velikouvelikou, že vtipem tím ho skříp – leč on dí mu: „nechťNechť umírajumíraj, čím mře jich víc, tím líp!“ U silnice flašinetář jak někoho jít zočí, ihned se kliky uchopí a vesele ji točí; ač po krejcárku dostává, přec vesele se tváří, neb po krejcaru třeba jen můž’ zlatka být v kapsáři. Čím víc, tím líp, jen chutě dál a veselou si pozahrál. Baletka do divadla jdejde, s ní galán vyšňořený 28 a z divadla kdy vycházívychází, tu jiný připravený a třetí zase k večeři ji po divadle vodí a čtvrtýčtvrtý, jak se domnívá, ji také neuškodí – a každý nosí klenoty a darů až až běda, kdež ona za to za všecko než lásku, více nedá – a přání její jediné by na světě jen bylo, by do počtu se galánů jen hodně rozmnožilo! Neb čím víc, tím líplíp, seznala a důkaz dává světu svým lesklým sperkemšperkem, šatama, ta dáma od baletu. I já, co toho týče se, jsem egoistou trochu, leč mám jen přání jediné, jež tropí mi vrtochů. Rád bychbych, byste mi tleskali,tleskali za mnohý tento vtip, jen hodně prosím – hodně jen, neboť: čím víc, tím líp! –
Novověký Adam.
Seděl jsem se svou milkou jednoho večera v malé tiché komůrce v hovoru za šera. Byla mi blahou chvíle, kterou jsem u ní dlel; já žil a toužil po níní, 29 u ní se v ráji měl. I přinesla košíček jablíček červených a podávala jedno mi k okusení z nich – tu napadl mi maně Adam, praotec náš, kterak ho svedl v ráji Evou sám satanáš. Dím tedy ku své mílce, chtě na reka si hrát: nemám chutě, mamá drahá, teď do jabka se dát. A začnu již o ráji své drahé hovořit: Považ, kdyby se takto mělo as s námi dít, vžij v minulé se doby, mysli, že síň ta ráj a já že jsem AdamemAdamem, a ty pak Evu hraj. – Jeť všude plno krásy v širém prostoru tom a tamo v dáli též že posvátný onen strom. V tom had že připlazí se a dvorný na pohled, tě ku ovoci nutí, jenom aby tě svedsved, a žádalžádal, abys také mně dala okusit; já nechtěl bych však ale jablko toto vzít, neb nejsem taká třtina, jak Adam praotec a nechci pozbýt ráje 30 pro takou – hloupou věc. Tu ona jen se směje a dí: nech hovor ten, pojď a obejmi mne, o lásce hovoř jen. I celuje a líbá mne chvíli nějakou a potom začne opět o jablku vést svou, a chválíchválí, kterak dobré a sladké jako med, jíž abych se nezdráhal a chutě jenom jed, a zas mne počne líbat, že víc se nebráním a chutě již jablíčko mi podávané jím – Tu vypukne však děva ve hlučný hlasný smích: vidíš to, můj drahoušku, tak spáchal Adam hřích. I shledal jsem, že Evě je těžko odolati, zvlášť Adama-li začne líbat a celovati. A kdyby nebes tvůrce dnes utvořil nový světsvět, ba že by Adam zase tak sveden – jabko sněd! –
Alespoň líznout. (Deklamace.)
Že nemůžeme všecko mítmít, co oko naše ráčí zřítzřít, a že nekaždé přání nám 31 se splní k naším pochoutkám, tu útěchou vždy nám bývá, když srdečko se usmívá na to, co nelze míti za úděl: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ – Chuďasa vizme bledou líc, jde krámu uzenáře vstříc, žaludek jeho trápí hlad a tu tak mnohý cerbulát! Na očích jest mu zřejmě zřít, že přál by si nějaký mít, jsa bez groše však – chuďas děl: „Kéž bych si aspoň líznout směl! –směl! –“ Bezpečný an mu dán byl glajtglajt, rošťáka vedl policajt: i kráčí kolem zlatníkazlatníka, kde hojnost zlata veliká. Ó, hrál mu hbytě každý prst, kéž bych ho mohl mít jen hrst – kéž za límec bys mne neměl, „abych si aspoň líznout směl!“směl“! Na hradčanském chrámu páně poutníci svatém o Janě tam na velikém nádvoří líbají sochu na oři. Slováček jakýs opodálopodál, an k soše až se nedostalnedostal, zvolázvolá, an k této zbožně zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl.“ Na lavici tam v kasárnechkasárnech, velenoveleno, by si Honzík leh’leh’, a velepřísný pan kaprál do rukou lískovku již bral. Honzík však ráně po první své čelo hrozně kaboní a do vousů si zabručí: 32 „Kéž bych tě také líznout směl!“ Z přednášky študent domů šel a spanilou kdes dívku zřel, ihned za ní jak na oři a celý láskou zahoří – však nesměl jsa, se neblíží a zdáli jen ji prohlíží, že na hubinku chuť však měl, dí: „Kéž bych si jen líznout směl.“ Kol směnárny,směnárny ubožáka zřít kolem kráčet žebráka, tam hojnost stříbra, zlata je a on jen v bídě běduje: „Tu ladem leží tisíce, jež pomohli by velice, že bídu takou bych nedřel, kdybych si aspoň líznout směl!“ Vašíček malý doma zas zřel smetánku tam na pospas, a že měl mlsný jazýček, obcházel stále hrníček – že stále kdos však přítomen, musí se spokojiti jen slovy, když na smetanku zřel: „kéžKéž bych si aspoň líznout směl!“ Výrostek jakýs jedenkrát,jedenkrát by zakouřil si milerád, že cigaro však nemoh’ mít, an nebylo je zač koupit, konejšil choutky všeliky, že chodil kolem trafiky a vzdychal, an do skříně zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ U mistrova tam u stolu dělnictvo sedí pospolu, a dole v konci nejzazším 33 i učedníka také zřím; máť každý masa až až dost, jen učenník má chuďas kost, i vzdychl, an to všecko zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ Pro karbaníka teprv trest, když v jedníku už řekl: „restRest,“ a vidívidí, že to zle vyved a prohrát musí naposled. Na peníze se zahledí a zasmušeně na to dí: „kdeKde jsem to zase rozum měl? – kéž bych si aspoň líznout směl!“ Však dost již toho lízání snad pro dnešek, milí páni, neb nerad bych to viděl přec, an mrzutá to skoro věc – by za mé celé namahání mi někdo řekl bez zdrahánízdrahání, jak mnohé příklady již jsou, že jsem též ňákým – olizou! –
Piják.
Při hodování veselém tu celá tlupa pánů a rytířů dlí za stolem, při poharu a džbánu. Když dosti již se napili, a každý byl jak houba, maličké na to po chvíli praví z nich jakýs chlouba: „Nuž, ve radosti, rozkoši – zapijme všecku slotu! I tážu se, kdo z vás, hoši, vytáhne celou botu?“ 34 A na stůl bota veliká ze skla ihned se staví: „Pochybnost zmizí všeliká, kdo as je piják pravý!“ Udivení tu rytíři nadýmají své plíce a svému hoví krunýři, by snesli ještě více. Jen rytíř Kochan oněměl, tu botu zrakem měřeměře, a jak by před ní strachu měl – ze dveří ven se beře. Tuť z toho v sále velký smích, jak vše by jedna nota – každý se chechtal, drže břich, že vyhnala ho bota! Již zkouší jeden po druhém se v nehorázném pití, však botu po zlém, po dobrém – nelze mu doraziti. A mnohý tu již přemožen se pod lavici kácí. Pan Kochan, dobře naložen, se do síně zas vrací a volá: „Ďas si to již vem, kde máte tu svou botu? Již rychle, podejte ji sem, já dám se ve robotu!“ A s lící blahem zářící již do výše pozvedá tu botu plnou, pěnící – a od úst dříve nedánedá, až vyprázděna docela; tu, když ji na stůl stavístaví, ku soudruhům dí z vesela: „Nuž, nejsem piják pravý?“ 35 I diví se tu, kde kdo jen, Kochana zrakem měří – a táže se, proč prvé ven před botou prch’ ze dveří? I dí jim Kochan: „Na slotu, jíž podstoupit jsem musil, jinou jsem venku vzal botu a na té dříve zkusil!“
Slib.
Ve mořském kdesi přístavu hle, zříti sličnou děvici, kterakž pro svojí zábavu prohání se tam s lodicí. – Jak obratně již veslujevesluje, až milo k podívání, leč od břehu se vzdaluje vždy dále z nenadání. Až v modré dáli docela se pevná země ztratí a švarná děva veselá nazpět chce veslovati; přeje si bouři jednou zřít i prosí nebes pána: „U vědomost rač prosbu vzít, nebudiž oslyšána! Dej, pane, abych poznala, co vlastně bouře jesti, to poznání bych čítala si za veliké štěstí!“ Však sotva ze rtů splynulo jí osudné to přání, již moře se tu nadmulo, burácí znenadání. Zvedá se prudká vichřicevichřice, 36 dav černých mraků stoupá a lehká děvy lodice se po vlnách jen houpá. S bleskem se blesk zas křižuje a s oblak se jen leje, seč síla stačístačí, vesluje a strachy již se chvěje. Na své již přání naříká, mníc, že jí zkáza hrozíhrozí, strašlivou bouři zaříká: „Ó vyslyšte mnemne, bozi – a slibuji vám při slunci – hle moje bledé líce, ač tancechtivá, že nechci do smrti tančit více!“ Aj, hle, tu bouřné mraky jak povel zvykly na její, před chvějícími zraky znenáhla zase mizejí. I ztichla moře hladina a klidně loďka pluje, ku přístavu když dívčina,dívčina s ní nazpět zas vesluje. Již na obloze měsíček hvězdičkami se všemi, když rozpustilý diblíček ku pevné přistál zemi. A k domovu když kráčelakráčela, kol tančírny ji jíti, zevnitř hle hudba zavzněla a tanečníky zříti. – Ráda by vešla mezi ně, jíž stoupá blíž a blíže: „Chci tančit“ –tančit –“ praví – „jedině – ach slib můj, ten mne víže! –víže!“ – Však hudba zní tak vesele 37 a vše tu v divém reji; děva tu stojí nesmělenesměle, nožky se ji chvějí. – „Aj, vzhůru, děvo, ku tanci – vždyť láká tě to moci, tys přísahala při slunci, to nesvítí však v noci, a jen měsíčka teď svítí líc, a ten o slibu – neví nic!“
Na Sahaře.
V dobu bědnou vyšel jednou jakýs muž z Prahy juž, by se vydal bez caviku ve vzdálenou ve Afriku. Žena prosí, slzou rosí svojí líc: „Dej si říc’říc’, co ti celé po věcivěci, zůstaň doma za peci!“ On však ale soptí stále: „Zticha juž, já jsem muž! Já jsem v domě pán!“ dodá rozhněván. Žena však utře zrak, a pak ještě dbajíc deště, za ním běží a jen s těží 38 tvrdohlavce donutí k paraplete přijmutí. Dá mu s Bohem, přeje zdaru, a on letí na Saharu z jasna čista co tourista. Písku všady celé hrady, slunce pal,pal nalezal; nikde les, ani ves. Zda to není k povážení? Z příčin takých, ledajakých – a jenom ku peněz zmaru pustiti se na Saharu. Každou chvíli ztrácí sílysíly, vedro strašné pálí v očioči, hlava se mu hrozně točí, na to zas,zas nový špás; kousek dál – vítr vál, čepici mu vzal, aniž se nadál. Do louže ji pozanespozanes, za ní vlez pro blamáž krajan náš. Co se dále,dále stalo ale s mužem tímtím, to nevím! 39 Snad ho kdes, když zalez, tam kde Nil, sněd’ krokodil! Aneb snad, maje hlad – a strašný hněv, ho sežral lev! Či snad spíše pro chřestýše,chřestýše tlouštkou svou lahudkou! Skoro nás,nás jímá mrázmráz, pomníme-li, že snad celý, vařený, smažený neb do konce uzený – indiany snědený. O má duše, jež jsi v suše, nezpomínej sobě ani na to smutné cestování, na krajana ztraceného; modli se rač: „Chraň nás zlého!“ Za příklad si raděj z toho vyber mnoho. Maje floku, opři boku, nezatouži po té louži ve Sahaře, čas tím maře. Na paměti ten měj vtip: „Všude dobře, doma líp!“ 40
Nad mrtvolou.
Hle tu se číše pění, sbor hostů kolem stolu – a přec – to k víře nenínení, že nářku tu a bolu! Ach, slza máčí líc, už jí tu není víc – mé srdce mocně bijebije, jako když tryskem klusá, zde leží, víc nežije, zabitá chudák – husa. Co malé house z mládí jí celovala matka, tu líbá jí a hladí, jak ostatní housátka – travičku dobrá máti,máti učí jí pojidati; a je-li kdesi v sadě, tu všady i ve všem jak doma ve posadě jest jí vždy příkladem. A takž jí jako snové, dětinného ach ráje, uplynou žití dnové – již dorůstá a zraje. A její konání,konání pouhé štěbetání. Již housátko to milé počíná nabývati a peří pěkné bílé co husičku je šatí. Ale v tom z nenadání,nenadání již ozbrojená rukaruka, an se venku proháníprohání, mu chystá hrozná muka – 41 a v ruce této nůž,nůž se pozableskl juž. Na sklonku její žítí, jeť vykrmená vhodvhod, se světa musí jítijíti, jediný stačí bod! Co vězně ubohého je kuchynský ten kat sevře do klína svého – nic platno naříkat – a po malé práci již dokrvácí. Když pak šťastnější husy ve smutku tu a pláčípláčí, tu ona ještě musí se péci na pekáči. Buď tobě klidklid, ty milá, zaváníš líbě nám, tys povždycky mi byla na školách k odměnám, jak přišlo ku examenexamen, tu bylo se mnou amen. Že hloupá jsijsi, tak praví o tobě vůbec lid, však chápe se jak dravý kdekoliv tebe zřít, pečenou někde ráčí dlít na pekáči. NužeNuže, pánipáni, vzhůru sklínky, na zdraví pijme husy té přípitek ten jedinký, a věnce z zelí uvité. Jeť ona, abych zkrátka řek’řek’, přeslavných předků potomek – nechť jazyk můj již zvěstuje vám shromážděnímshromážděným kolem stolu, 42 že husám pouze děkuje Řím,Řím zachránění kapitolu.
Před plesem, o plesu a po plesu. (Deklamace pro dámu).dámu.)
Ach, konečně se přiblížila chvíle, kde dojdu dávno kýženého cíle a jednou zas se na ples podívám. Ó, na plesy já ráda chodívám, neb tanec hlavní mojí ctností a všechno tančím s velkou dovednostídovedností, tak že by lehko zdát se mohlo světu, že byla jsem do konce u baletu. Již loní ve spolkovém bále to po celičkém znělo sále: „Hle, půvabně kterak se vznáší, za ní se ni dost málo nezapráší, nožkou se země sotva dotýká!“ a jiná chvála všeliká. Ba dokonce, já dím to bez zdráhánízdráhání, mi řekli, že jsem k zulíbání. Ó, jak se těším opět dnes na ten ples! Již vím, jak budou mladí páni stát u vchodu na čekání, a sotva, že se objevím, je kolem sebe zřím a všichni – o, toť roztomilá věcvěc, mne budou prosit za tanec – ten na čtverylku, prvníprvní, druhou, třetí, ten na valčík se zase zadat letí a každému zřít na oku, jak dám se jednou do skoku a k tanci jak jen nohu zvednuzvednu, 43 že po celou noc neusednu. Teď ale zase k práci čile – (přistoupí k zrcadlu:) a neztratiti ani chvíle! (ohlíží se:) Ta vlečka snad je dlouhá dost! Teď náramky a jiný skvostskvost, nejlepší zlaté náušnice, prstýnky – jiných tretů více, sem do vlasů tu květinu (béře vše) a pak, věc ještě jedinu – kde skřínka s voňavkami, líčidlem? (vezme skřínku) Ó, rychle – rychle – sem s ní, sem! (k obecenstvu) Netřeba se mi líčit sic a malovat si teprv líc, vím, že k tak mnohé vzácné ctnosti jsem také krásná dosti – leč činím tak, že je to módou – a pak to nemůže být – škodou! (ustoupí od zrcadla) Tak, a teď vše hotovo, a k tomu ještě v krátkém čase, že bych se třeba zítra zase chystala na ples na novo. Teď rukavičky a pak do vozu, do veselého tance lomozu. Již v samotě vás tuto pozanechám, a s radostí tam na ples spěchám! – (činí jakoby odcházela, pak sedne) – – – – – – – – – – Jaký to ples – již jsem tu hodinu, a polku netančila jsem ni jedinu, a berních Lízi, husa hloupá, 44 jež v tanci se jak kachna houpá – zdaliž to není zrovna hřích, jde z jedněch rukou do druhých. Toť skoro zdá se jako navedení, bych nemohla se dostat ku tančení. – Ach, ticho – tu jde jeden již – jde sem – jen blíž – jen blíž! Nu – pojednou stojí – což se mne bojí? Jen blíž – já tanečníka hledám – vám, pane, jistě košem nedám, vím, že jste dobrý tanečník! Jde dál – oh, ten ohavník! Ať jde – vždyť tančí jako špalek. S ním tančit, to bych si tak přála, je dobře, že se zalek, sic bych mu sama košem dala. Hle jiný – ten pro mne jde jistě, jak hezky vypadá, tak vkusně, čistě, to zajisté je úředník a převýborný tanečník. – Ach – ano, ano – sem jde, sem! Již pojď, můj drahý, mne si vem! (povstane) Cože? – On vzal tam slečnu Katy? Ó, pryč s tebou, ty muži klatý – což nevidíš, že já tu jsem? (sedne) Ach, teď nahlížím bludu svého, mníc úředníka v tobě vzdělaného, tys pouze hloupým písařem! – Však viz – ten mladý oficír! (vyskočí) Nur weiter – weiter – ich bin hier! – Je Němec, co však z toho, 45 jen tančí-li rád hodně mnoho. Jde ke mně sem, či tam – k té bledé? (zlostně) Ba na mou věru, jí zas k tanci vede! Ó, muži – muži, jaký zrak to máte, či schvalně se mi vyhýbáte? (sedne opět) Takový hejsek pyšně zvedá bradu; což myslímyslí, za čest že si kladu, když on mne vezme ku tanci. Ó, páni vlastiobranci, rač písařem já za vděk beru, než kterým z vás od militéru. Leč dnes ni písař nehlásí se, každý jen zvědav obchází jak kocour, blíží-li se míse, kde vřelého se něco nachází! – Však nebudu se proto trudit a pouhým díváním se nudit, (vstane) zde jak by bral mne na nože, rač domů půjdu na lože. Jen sečkat kdybych chtěla chvilenku, mohla bych použíti volenku a vytančit se hodně mnoho – však není žádný hoden toho. Pro dnešek dost, však to se vsadím, že podruhé to vynahradím. (Odchází jakoby z plesu, u dveří se obrátí a vejdevejde, jakoby domů přicházelapřicházela.) Ach, jak mne blaží, že jsem doma, nemáte ani ponětí, a hněvem chvějícíma rtoma dím, seže mi bude v paměti ten osudný tak pro mne ples a co zažila jsem dnes. 46 Kterak se smála Katy, Lína, a mnohá ještě družka jiná, když k odchodu jsem již se měla a taneční sál opouštěla – ba zítra celý svět to bude vědět, že celý večer zůstala jsem sedět. Pryč s kytkou tou a pryč ten skvost! (odhazuje vše) Jak vidím to, mám ihned zlost! Zlatnický celý zavěsím si krám a lehkověrná za to mám, že žádné není nademnou a já že plesu královnou, že vytančím se do sitosti – pak sedím – o té zlosti! a na jiné se mohu dívat, ba dlouhou chvílí třeba zívat – kterak se bavíbaví, jenom hledět. Toť mohu raděj doma sedět! – Však pravím směle – ne – a nene, to víckrát se mi nestane, a byť by mne i všichni svatí zvali, dnes naposled mne v plesu uhlídali, leda by – chtíc předejít pohromu, tanečníka poslali mi do domu!
Z vojenčiny.
Též já rytíř bez bázně a hany od vojenské jsem obrany – a proto dnes si práci beru, o slavném bych militéru, co vše u něho jsem prožil – skoro celou zpověď složil. Nebudu snad vyprávěti, jak Rubešův „Kalina,“Kalina“, 47 o nějaké patálii u Lipska neb Kolína! Či snad něco o útěku, o dešti neb o mostech! Znáte mne, že nelibuju sobě nikdy v hloupostech. Z kasáren vám něco málo povímpovím, co se stalo: – – – – – – – – – Náš generál měl milenku – jíž velmi zbožňoval, a jedenkrát ji ekipáž přeskvostnou daroval. I psala mu pak navzajem, kterak jí překvapil, a že by ráda vyjela – „manévr“ kdyby byl, že prý to velmi má ráda, když vojenská je „paráda.“paráda“. – – – – – – – – A jí k vůlívůli pan generál,generál hned divisi ten rozkaz dal: – – – – – – – – „Že na zřeteli zdar a znik armády má vždy panovník, slušno se cvičit napořád, by duch vojenský nekles snad – a proto na zítřejší den „manévr“ stanoven. Tož půl osmé jak udeří, ať všecičko je ze dveří, a celá moje „divise“ na noze. – Nechť sestavená k „trefě“ dvojí, s odznakem na čepici, tam na vrchu u mlýna stojí, 48 „frontou“ proti vesnici. Na „flíglu“ pak dělostřelci – malí – velcí. Jízda v „intervally“ musí, a že mnoho se nezkusí, an v deset hodin jdeme domů, podotýkám k tomu: „brodsoky“ že tento den nesmí ven – ať si zvyká vojín býti chvíli bez jídla a pití – proto na čas krátký jen „manévr“ je obmezen!“ – – – – – – – – – Tak zněl rozkaz na divisi v naší slavné armádě; poněkud však zkráceněji došel níže k brigádě: – – – – – – – – – „Zítra o půl sedmé ráno ve „kolony formováno“ za vrchem ať všecko stojí bez „brodsoku“ v šiku k bojí. Markytány nechci zřít, chvíli může každý být bez jídla a nápoje, proto také oboje zítra ráno zakázáno.“ – – – – – – – – – K regementu když to přijít mělo, tak to znělo: – – – – – – – – – „Zítra ráno v šesté půl každý ať se hnul – v pravo k „marši“ ať mi vhod 49 „kolona“ je na pochod bez „brodsoku“ připravena. Též buď vůle oznámena vrchního vám velitele, že po cvičení to celé zítřejšího za rána nesmí zřít markytána, také nesmí dovoleno být jídlo v kapse s sebou mít!“ – – – – – – – – – V pěknějším však ještě tónu došlo to k „patalionu“: – – – – – – – – – „Zítra ráno o půl páté na pochod se dáte, „brodsok“ doma zanecháte. Některý-liNěkterý-li, chlapichlapi, z vás do kapes cos nacpe zas, ten bude dán bez protestů na osm dní do arestu. Páni oficíři hleďtež k tomu, nebo – u sta hromů! Pan adjutant na koni markytány ať honí – nechť je všecky rozpráší neb rozdupá na kaši!“ – – – – – – – – – Pakli u „patalionu“ v takém tónu zní to, že až hrom jen bije, což teprv u „kumpanije.“kumpanije“. – – – – – – – – – „Zítra ráno o půl čtvrté všecko ať je na místě, kdo mi s sebou „brodsok“ vezme, s tím zatočím nečistě; 50 u koho však „butelku“ uvidím na kořalku, do arestu ne-li víc půjde nejmíň na měsíc. Adjutantům rozkaz dán, aby každý markytán na kaši byl rozsekán!“ – – – – – – – – – – Jiných ale hluků nadělají v cuku páni „fíři,“fíři“, „kaprálové,“kaprálové“, tam to asi takto slove: – – – – – – – – – „Zítra o hodině třetí každý do „cuku“ ať letí, proto ve dvě hezky chutě opustíte kutě – „frajtři“ nechť dohlíží k tomu, nebo – tisíc hromů! Všecko ať je pěkně čisto, neboť jisto, že se každý napálí, maje flíček dost malý; přijde pro svou nedbalost na celý rok na pevnost. Žádný ať se neodváží nacpat do kapes „menáži,“menáži“, doma jezte sisi, co máte, s sebou nic – sic uhlídáte: ne „pardon“ – ne „alifer“alifer“. „Abtreten!“ a do „cimer!“cimer“! – – – – – – – – – Za uchem se vojín každý, co tu zkusí, škrábat musí; na „aus“ chtěl vést svojí Lízu, 51 teď „pucovat“ musí „břízu;“břízu“; že to ale pro zdar, znik vojska velí panovník, musí zanechati spolek hezkých holek. – – – – – – – – – V noci sotva jedna zní, „frajtr“ už se prohání: „Vzhůru! Auf! auf!“ provolává, a vše vstává. „Je to tůra,“ vzdychá mnohý: „sotva den, a už na nohy, a to pro nic nicoucí!“ zabručí si ve vousy. Snídaně se rychle chápechápe, komisárek ukrojí, a k němu se dobrá duše s trochou vody spokojí. Pan „fír“ na posteli volá: „Kde je který? – Hola! hola! Hezky z čerstva do roboty, ciďte šaty, ciďte boty, do parády knoflíky, břízu, věci všeliky. Jeden pro kávu ať rychle, druhý pro rohlíček letí – a pak některý ať zbudí mne asi tak o půl třetí.“ Však u „šéfa“ „kumpanije“ hrom zas bije. „Hrome, čtyry – kde je Jean? zlořečený tulipán! LotřeLotře, u všech všudy čertůčertů, hni se, pravím beze žertu. Přines kávu, koňak již, a pak ještě zabalíš 52 na cestu mi na mou víru pečeně kus do papíru! Bůh ví, kdy přijdeme zpět, nechci v poli hladovět.hladovět.“ Velitel „patalionu“ ve hlasitém zívá tónu: „Pět hodin – o vem to ďas! Právě čas! Fricku! Kůň můj osedlán? Dobrá! – Do sedla mi dán budiž notný šunky kus a pak ještě zkus, na revolver do kabely láhev vína nevejde-li – sychravé an dnešní ráno, budiž o to postaráno!“ Komandant pak „regementu“ volá: „Tisíc elemtuelementů – teplá ať mi snídaně přinese se z kuchyně – šesté půl teprve bilo – to mi milo – přines mi vše k posteli!“ sluhovi tak povelí. „Brigadní“ však velitel za to měl tak jak „divisionér,“divisionér“, že to pražádný malér, a že neztracena hlava, po sedmé-li vstává. Oba dobře posnídají a pak vajíčko si dají, aby v každém ve čase byli dobrém při hlase. Pak se takto připraveni všichni pustí do cvičení – 53 milce jenerála vhod,vhod vydají se na pochod. Baronka v své ekipáži „excellenc“ úsměvem blaží, a on na svém oři láskou hoří; k vozu dá se a již ptá se: „Jak se vám to líbí, milé dítě?“ Ona na to: „Znamenitě!“ „Všichni statně drželi se, až věru co diviti se!“ „Ano, statečný to lid!“ slyšet pana jenerála dít, a hned brigádníku na to praví takto: – – – – – – – – – „Řekněte těm lidem jen, že jsem velmi spokojen dnešní den. Výborně se všecko dálo, a že levý trochu málo „patalion“ zabočil, adjutant jen vinen byl. Je to národ statných synků! Zítra je den odpočinku!“ – – – – – – – – – Tak jenerál o tom děl. Brigádní pak rozkaz zněl: – – – – – – – – – „Dosti slušně vše se dálo, jen se excellenci zdálo, na levém že „křídle“ ale vybočeno nenadále – proto pro budoucí čas nerad bych to viděl zas!“ 54 – – – – – – – – – U „regementu“ pak na to slyšet bylo slova tato;tato: – – – – – – – – – „U některých pluků – žel, velkou netečnost jsem zřel, zvláště křídle na levém vše ve zmatku takovém, že to celou brigádu mohlo uvést ze řádu. Nemám chutě toto víc „excellencí“ dát si říc’; proto kladu na duši, by jak patří a sluší všichni páni velitelé řádně, cele ku pořádku hleděli, by se zmatky neděly – by nebyl „regement“ náš na světě jen pro „blamáž“blamáž“.“ – – – – – – – – – Avšak ještě horší tón zněl pak pro „patalion:“patalion“: – – – – – – – – – „Toť je pravý škandál, hrůza! Smáti se nám musí luza – jaký zmatek tu se děje, excellenc se nám vysměje; proto zítra hned, jak by smet, ať je den neb není, z rána na cvičení – as na čtyry hodiny, scházet nesmí jediný. Tisíc aby do vás hromů, nechcete-li v dobrém tomu, 55 s vámi zatočit jakjak, víme, po zlém vás to naučíme!“ – – – – – – – – – Jinak ale zlost vylije velitel si kumpanije: „Hrom si do vás, hloupí voli! ať je to z vás kterýkoli, mám já z toho cos, dostanu-li nos pak od pana jenerála? Ta věc by tak za to stála! Každý z vás jak hloupý Jirka – odpůldne je exercirka na dvoře a „sakumpak.“sakumpak“. Já vám myslím vytřu zrak! Kdo dost málo chybí dnesdnes, přijde do želez.“ – – – – – – – – – A což teprv v „cuku“ „fír“ zuří jako divý výr! Trulantů a volů, oslů nadá nám a božích poslů svolá hlavy na naše, tak že ani kamaše – věc to jistá, na nás čistá nezůstane bez nadávky! „Execírka? – chyba lávky! execírka žádná není, pro vás bude to dnes dření; v jednu začnem hodinu a pak chvíli jedinu „rut“ vám nedámnedám, darebáci, ať zkusíte notnou práci! Aby do vás látro hromů! „Abtreten!“ – teď jděte domů!“ 56 – – – – – – – – – O hladu a žízni v dření svém škrábe se zas mnohý za uchem, a jeden po druhém se ztrácí – ubožáci! V dáli kolovrátek slyšet znít: „Jaká rozkoš vojákem je být!“
Tři krejčíkové.
I sebralo kdysi se krejčíků tré a do světa nesli již ranečky své tamo k Rýnu, v kapse však žádný groš ni nemělneměl, a přece se žízniv skoro až chvěl, ach – po vínu! – Dne jednoho vstoupilívstoupili do krčmy též: „Jsme bez peněz, šenkýři – není to lež, tu na Rýnu!“ Však všelikým „kunštům“ naučíme vás, když žíznivé za to vy pustíte nás: tamo k vínu! – „Leda bych, hoši, vám bláznem být chtěl!“ tak hospodský na to jim odpověděl tam na Rýnu! „Kdo umění své mi nedokáže hned, ten dostane ode mne nejprudší jed! to ve vínu!“ I první hned sluneční paprsek vzal, do jehly ho navlík a šíti se jal tam na Rýnu – 57 a rozbitou lahvici tak vám sešil, že ani štich na ní znáti nebyl – k vůli vínu! A druhý na nose svém mouchu uzřel a jediným lapnutím ihned ji měl tam na Rýnu! – Obratnou pak rukou ji, na mou víru, na levé punčošce zašil díru k vůli vínu! Ten třetí vzal tenounkou jehlu k ruce a do zdi ji zarazil špičkou prudce tam na Rýnu, a ouškem pak jakoby nějaká nit střelhbitě krejčíček milý prolít – k vůli vínu. Na to šenkýř hledě, ku krejčíkům děl: „takovéhoTakového něco jsem jakživ nezřel tu na Rýnu.“ I vína jim náprstek plný nalil a praví: „Kéž každý z vás by se opil! při tom vínu!“
Proč? – proto!
Proč před lety tak dávnými israelskému synu zakázal přísně Mojžiš jíst veškerou vepřovinu? To divné, pravím tiše – bylo od Mojžiše. Což v Egiptě tom vzdáleném byl tenkrát Judův kmen, 58 že nesměl cerbuláty jíst, tak velenezveden? Proč pojídat tu dobrou věc zakázal praotec? Čtyři tisíce tomu let, hádaj se učení – a israel jí, divě se, vepřovou pečeni: „Proč tenkrát nechtěl Mojžiš dát nám ani cerbulát?“ Leč, an vše vyjde na jevo, i to se prozradilo, a mínění nám veřejné veřejně vyzvonilo: več tenkrát mnohý strkal nos, „že Mojžišek – byl kos!“kos“! Jeť šedá theorie vše, a Mojžiš měl příčiny, v egiptských hrncích vepřové byly tenkrát trychiny! A ze zdravotních ohledů – nepustil – prasat k obědu.
Z veršů bláznivého Karlíčka.
1. Když ve škole co klouče jsem ještě sedával, tu jsem se každodenně ven z okna dívávaldívával. Neb ve protějším okně za krásnou květinou 59 jsem vždycky setkával se s rozmilou dívčinou. O milá drahá děvo, jak rád bych dal ti pusu; to merčil profesor však a dal mi za to....to... husu! – 2. Zdá se mi, že jsem kytka na polo umrzlá v šíré pískové poušti, v které žár lásky plá. O smiluj ty sese, děvoděvo, a pojď mne utrhnoututrhnout, sic u věčném tom ledu musím se přiškvírnout. 3. Hlásal nám učitel kdys o těles vztžalivostivztažlivosti; i měltě sličnou dceru, pravý to vzorek ctnosti. Myslím si častokráte v přednášce jeho věru, že za příklad by užít moh’ vlastní svojí dceru. Neb jak to jeho dítě, to záhy poznal jsem, by nikdo nepřitáh’ mne největším magnetem. 60 4. Kdys úlohu mi dali, to z počtu, přetěžkou, dokázatidokázati, že jedna a jedna dvě prý jsou. – I lámu hlavu sobě již hezky dlouhou chvíl, aniž lze domakat mi se nějaký ten cíl. V tom z okna podivám sese, jak venku na světě, a zrak můj zabočí hned naproti k Babetě. – „Aha,“ zvolám hned čile, „konečně to přec mám – jak mohu dokázat to, když tuto sedím sám!“sám! „JáJá jedna tedy byl jsem podstatná jednotka a druhou ke mně bude protější Babetka!“ – I pozval jsem ji k soběsobě, tu děvu milenou – a tak rozluštil těžkou jsem úlohu tu svou. – 5. Aj, krále Visvamitru mrzutého zřím stát, nemá prý jeho národ jej ani trochu rád. 61 I spílá ministroviministrovi, zač,zač že prý nosí kříž: „rozkažteRozkažte téže chvíle, nechť miluje mne říš!“ „Ach – ale, sire, – kterak –“ „Již čiňte, co jsem prál! A kdo mne nechce rád mít, čert aby hned ho vzal.“vzal. „AA nemá-li mne ráda ta slota“ –slota –“ na to praví, tož„tož ať se aspoň „jakby“ na oko ke mně staví!“ – 6. Ach, chtěl bych něžným kvítkem na jejím ňadru být, aneb co kuří očko na nožince se skvít! Leč kvítko uvadne-li, tu zahodí se as, a kuří očko bolné nožejčkem řeže zas. Raděj špičatým trnem, neb blechou kdybych byl, ach s jakovou rozkoší – bych krev tu sladkou pil. Však ne, trn ona zlomí a zlostně odhodí, a nehtíčkem svým blešku se světa zprovodí. 62 Ať več chci proměním se, pokaždé děva milá by srdce milující mé krutě přizabila! –
Z Paříže.
Do Paříže na výstavu starý Itzig Mauseles také dobou před nedávnou podívat se vlez. Když se vrátilvrátil, vypravoval, co všecičko tam uzřel, a jak se tam ve světovém, velikánském městě měl. Mezi jiným také hlásal na odiv celému světu, přívětivce většího že nelze míti nad Gambetu. „To je chlapík,“ – praví hrdě, „před každým vám klobouk smeká a kdekoliv jenom kráčí, komplimenty stále seká! – Ať jde pán či nepán kolem, nehledí on na kabát a neváhá pozdravení každému zdvořile dát.“ – „Jděte! jděte!“ – vše se diví – „Zda to pravda?“ – mnohý praví – Itzig na to hrdě vece: „Každičkého lumpa zdraví!“ A abyaby, co právě dělděl, příkladem hned dosvědčil, pravil: „Weiss Gott, věřte tomu, on i mne Vám pozdravil!“ 63
Jablko nepadne daleko od stromu.
Co svět světem stojí a co vůbec světem sluje, každodenně pravdivost nám pořekadel dosvědčuje. RíkávaliŘíkávali staří naši, mnoho let již je tomu: jablko že nepadne prý moc daleko od stromu. A že tomu tak je věru, to mi věřte, moji zlatí, pro lepší však toho víru chci to ihned dokázati. Z hospody se tatík starý podnapilý domů vrací; boty zouvá, při tom ale se židlí se na zem skácí. V tom hle – synka nadějného tamo vizte v ulici, sotva že se cestou motámotá, notnou vleče opici – a když dvéří doklopýtádoklopýtá, tatínek jej takto vítá: „Nestydíš se mi, ty klukukluku, takto vstoupit do domu?“ „Daleko“ –Daleko –“ dí synek na toto, „není jabko od stromu!“ Panička jistá bohatá na cnosti dobré víry se nejraději otáčí za pány officíry. Slečinku svoji dceruškudcerušku, jíž říkali Jeanetta, vidí kdys dobrá matinka věšet se na kadeta. 64 Je nad tím celá ztrnulá a volá: „Quel malheur! Zanech mi, dítě milené, zanech mi militér!“ Dceruška ale s úsměvem,úsměvem matince jenom dí k tomu: „Ach, mama, nikdy nepadne,nepadne daleko jab’ko od stromu!“ Stěžoval sobě tatik kdys, že nezdara pan syn, že jakby zbrklý třeští hned, zástěrky zří-li stín. V tom buclatá jde kuchařka,kuchařka okolo něho již, i nechá všeho hovoru, a k ní se tulí blíž – an pak ji takto objímá, jsa celý láskou „hin,“hin“, přistoupí tu nenadále,nenadále k němu nezdárný syn: „Aj, to jsou, milý tatiku, tvé mravné nauky? Tak proti sobě ty mi sám,sám zbraň dáváš do ruky! Na mne se zlobíš běda až, když takého cos zříš – já však dle tebe řídím se, neb to přec dávno víš, a jistě ve své moudrosti,moudrosti přiložíš víry tomu: že nikdy, nikdy jablko,jablko není daleko stromu!“ Náš tatik Žižka statečný a srdnatý byl rek, bez tajných plánů válčit znal, líp nežli Benedek! 65 Na něho hrda česká vlasť, on pýchou naši jen; však od té doby mnohý nám hrdina narozen. A celý český národ náš, jak stará praví tradice, je po celičkém světě znám pro tvrdé svoje palice. Vždyť tatik Žižka takým byl a věříme též tomu: že my co jab’ko nepadli,nepadli daleko jsme od stromu.
Také v nebi?
Byl první máj, byl lásky čas a všude plno květu; jen na rohu tam posluha zlořečí všemu světu. „Co platno“ –platno –“ volá zoufale, „že potůček se pění – že celý kraj se zelená, když v kapse groše není!“ I rozmrzený na ten svět konečně sobě umíní, že žití svému pojednou sám konec učiní. A ve stromovce na dubu, sebrav posledních sil, na vlastní provaz ubožák,ubožák se v skutku pověsil. Byl ale záhy zahlédnut, i spěchá k němu lid – a ba i sám pan policajt se tu někde naskyt. 66 Uřízli jej a třeli hned, činili co šlo jen, až ubožák byl k životu konečně přiveden. I myslí, že se probouzí v nebeské říši již, a ve věčném tom životu,životu že nepoznánepozná, co tíž. Ohlédne se a uděšen zvolá pln strachu: „Ajta! Což také v nebes království už mají – policajta?“ –
Ty naše doutníky.
V neděli si vyšel chasník po týdenní štrapáci, aby sobě zrobil kdesi nějakou tu legraci, – že pak sobě dopřál také v neděli kus doutníku, nezapomněl na své cestě navštivit též trafiku. Koupí sobě až šest kusů těch, kterých je plná huba – a jimž říká prostomluva,prostomluva naše jenom „šustrkuba!“šustrkuba“! Vezme sirku, škrtne chutě a chce do úst doutník dát – v tom však krámský zarazí ho, div mu doutník nevypad: „Pro boha vás prosím, pane,“ zoufale dí, nářek robě, „ušetřte mne nebohého, venku až zapalte sobě – 67 zde by snadno mohlo stát se, že bych do mdloby upad’ – neboť, ač mám dosti síly, nesnesu podobný – smrad!“ –
Po plesu. (Deklamace vážná.)
V divoké vřavě zvuky znějí, a v páru zřít té bujné chasy; o závod s větrem k tanci spějí, až lítaj fábory i vlasy. „Ku tanci, milko, nač to chvění? Proč dech tvůj takto stísněn as?“ „Mně právě v tomto okamžení, jak matčin slyšela bych hlas!“ „Matička dlela v klidném snění, kdy z domova ses ubírala – kdy se mnou čile ku křepčení,křepčení jsi rozjařená pospíchala!“ „Zda bledou onu tvář tam zříš? hrozivě na mne hledí zas, pryč! – pryč! již zde mne nezdržíš, mne matčin domů volá hlas!“ – A rychle na ulici spěchá, jak zlým by štvána svědomím, ples, tanec, lásku pozanechá, k domovým spěchá ku dveřím. Dostoupí jich, však běda běd, kdo o větším ví o bolu; neb udivený její hled,hled zří matku již co – mrtvolu! – 68
Mé milce.
Klidně ve poupěti růže odpočívá, klidně ve douběti lístek se zachvívá, klidně v lidské hlavě myšlenek dlí roje, klidně v srdci hravě láska skrývá zdroje – klidně až pak náhle k životu se vzchopí, a to nedosáhlé štěstí lásky chopí. V mém srdci též dlela, anděli můj milý, ranilať ho střela,střela Amora v té chvíli: pro tebe jen plane, pro tebe chce zoufat, a rci, co se stane, zdali může doufat? Zda by mohlo dojít úplného štěstí, může nadějí se kojit, k oltáři Tě vésti!
Sídlo štěstí. (Deklamace vážná.)
Velemoudrý Sady padesát let,let hledaje štěstí probíhal svět! Hledal je v chatrči i na trůnech, hledal je dlouho, hledal všady. – Kde asi na svých cestách všech, kde našel sídlo jeho vlády? – 69 Ach, nikde – nikde k nalezenínalezení, ač namahal se k unavení a ztrpčen tím mu život byl. Však jednou v lese zabloudilzabloudil. Tu starý zjeví se mu k úžasu chrám opuštěný zubem času – z šedého pravěku – stromovím kryt, že tisícíletý zdál se být. Zadumán po stupních se béře a zbožně kráčí síní vznešenou – až konečně dostoupí dvéře, na kterýchž slova psány jsou: „Zde ani pláče, ani bolu nenínení, zde sídlo štěstí je a ulevení!“ „Ó, žití mého chvíle blažená, teď ku štěstí mi cesta ražená! Ó, štěstí, přec jsi k nalezení!“ Tak volá mudrc v zanicení, a radostem otvírá dveře pak; však hle, co zří tu jeho zrak? udiven patří v onu děsnou kóbu a v hloubi chladnou uzří propast – hrobu! –
Tajůtajemná samovražda! (Přežalostná píseň o jednom tragícko-komicko-truchlo-směšném milovníku, který se jmenoval Hausknecht a byl Hanzím u „modré kudly“ v Praze v hostinci za bránou).bránou.)
Hanzi už přes třicet roků,roků hausknechtem u „kudly“ bylbyl, náhle však ach slzí tokutoku, bolu lásky zakusil! Zamiloval se do Lízi, do štubmádle statečné; 70 a srdce ho vždy pobízípobízí, by jí zpíval písně své. Líza však se mu jen směje, neb má srdce kamenné, když on při měsíčku pěje,pěje písně lásky plamenné! Hanzi to nemůže snésti, Hanzi proklíná ten svět! Chytne se za límec vesty, praští s sebou na zem hned. Hrůzné bylo podívání, když tak sebou Hanzi švih’, neboť vítr v prudkém vání,vání vlasy jemu vzhůru zdvih’! – „Ne, já nechci déle žíti, Himml sakra švére nót!“ Rychle běžel lichpuc vzíti, svému žití přestřih knot! Oh té kruté lásky vášně, již – již ruky pozdvihl, a ve chvilce prostopášně,prostopášně lichpuc hlavu ustřihl! Pod Líziným oknem leží, krví celý zbrocený – kdo nevěří, ať tam běží, je tam ještě složený! – Pročež moji slyšte rady, panny, a to merkujte, a nikdy pak v světě tady,tady milým nepohrdejte! – 71
Ó, že není!
Hle, kolem mněmě ta pláně šírá, co krásy se tu rozprostírá, a co tamo v černém lese,lese krásných kmenů vzhůru pne se! Na výletu všude živo, jídlo, tanec, dobré pivo! Zda tu srdce v radosti nepotrvá u prodlení! – Ó, že k pravé blahosti – aspoň zlatka v kapse není! –
Hajman Lövi. (Deklamator může vystoupiti též s košíkem rozličného zboží před sebou:)
Hajman Lövi jest mé jmeno, v Mezřičí jsem domovem, Judyta jest moje matka, starý Itzig mým otcem; Sára krásnou mojí sestrou, veliká jest rodina, potomci jak z vody rostou, jsme však jenom chudina. Po světě musíme chodit, handlem chleba sobě dobýt; a když kupce ulovíme, ku prodeji nabízíme: pentle, knihy, jehly, šátky, prášky, mouchy, pěkné látky, zkrátka, co kdo mít jen chce, u nás nalezne! Krajky, batyst, pilulky, stříbro, koule, figurky, brejle, kufry, mejdlo, papír, péra, tabák, punč extrakt, 72 z fain vocele pěkný rapír, placky, kufry, flaštičky, koše, biče, mastičky, fajfky, knoty a pomádu, fátrmordy, čokoládu, kaviár, prstýnky, dráty, insekt pulver, lopaty, struny, též i vixlaivand, švonepaj a holblaivand, krinoliny, spodničky, kartáčky a vodičky. Zkrátka, co kdo mít jen chce, u mne nalezne. Bartvix, šuvix, špacírštoky, perník, kapky, perka, loky, brumajzle a slavíky, háčky, haftle, knoflíky, bluzy, plajštifty, dukáty, též chemické aparáty, šlajry, šnuptichle a fechry, zlaté i stříbrné pechry, paruky, cvočky, řebínky, cukr, porty, kudrlinky, kšandy, košilky a paraplátka, punčochy, oringle, cukrlátka, pepř, zástěry, kalhoty, pixly, kůže na boty, čapky, klece, gratulace, samé dárky pro vánoce, tak že celý Bazar Rix proti mně je „rajn kor nix.“nix“. Myší pastě, pistule, herynky a cibule, koření, nebeský klíč, sádlo, inkoust, floky, míč, nožejčky a špičičky, 73 do košile knoflíčky, cukrovku, doktorské copy, sena, slámy celé snopy, kravaty i holínky, šněrovačky, hodinky, voplatky, zaječí kůži, rohy, šminky, vodu z růží, lejtkalejtka, sejra, pentličky, triko, volej, tkaničky, špendlíky, pečírvosk, řemení, petroleum, vápno, kamení, sirky, zrcádka a rukavice, špekbuřt, chleba, jitrnice, dvéře, okna, kafé, šunky, slivovic, rum, jiné trunky, flinty, roury, kolomaz, nítě, štrajsand, tintenfas. Zkrátka, co kdo mít jen chce, u mne nalezne! – Ja, bei mir ist Alles feil – můj kšeft je – ala – Stadt Paris – jen že trochu „en detail.“ –detail“. –
Žalostná píseň o jednom národním nešťastném pantátovi, který pro lásku dcery své s buršákem zoufale svému životu konec učinil a samovraždou dokonal.
(Zpívá se jako o jarmarce.)
JednouJednou, as před pěti lety, mord se velký v Praze stal, a tento čin praproklatý byřtlář jeden vykonal! – Mělť jest dceru nevděčnici, kteráž ho jen zlobila, 74 a s buršákem po ulici pořád se jen vodila! – Táta srdcem však pro vlasť plál, národní měl uzenky; dceru pořád napomínal, by se všimla vařečky! Na rohu u můstku stával, tam co je ten velký dům, a uzenky tam prodával,prodával s křenem pánům študentům. Doma s dcerou se rozlobil, že ho nechce poslouchat, a že nechce, jak ji prosil, toho burše zanechat. Moc si ho chuďas k srdci vzal a zoufalý z domu šel, a když zase na rohu stál: „Warme! frische!“ jen křičel!“ –křičel! – V tom tu jeho dcera kráčí, „arm in arm“ jde s buršákem, od pantáty se otáčí, jak by ji byl cizákem! – Byřtláři vztek nadme plíce, dopálí se nad míru, že ta dcera darebnice,darebnice nezná žádnou manýru. A ve hrůzném tomto vzteku strašlivý čin spáchán byl! – Jedna – dvě – a už v kotlíku se ten byřtlář utopil! – 75 Ve vařící vodě,vodě náhlý chuďas byřtlář konec vzal; a když hákem ho vytáhli, škvarek z něho jen zůstal. PročežPročež, mládenci a panny, příklad ten si merkujte, mordy ať nejsou páchány, rač fotra poslouchejte. Prosa: Pravdivá tato událost přihodila se před pěti lety – na důkaz pravdy vokazuje se doposud horkou vodou postříkaný dům na rohu můstku, je to ten samý dům, co se to u něho stalo, a co tam vloni ten vůz se zelím stál. – Pro uvarování všech vlasteneckých dcer před všemi buršáky je tato píseň na světlo vydaná a prodává se za účelem dobročinným (zde jmenuje účel) i se zpěvákem nebo bez po dvou krejcařích, kdo se předá, nedostane zpět ničeho.
Nu, kdo by to byl řek’?
Tam v Římě neomylný kdys,kdys kohos chtěl vyhojit a na schromné nohy jej,jej zázračně postavit. „I vstaň a choď!“ pravil k němu, ten však s sebou hned flek’, a papež se dal na útěk – nnnu, kdo by to byl řek’? – Kdosi kdys vytáh’ do boje, statně se ozbrojil, na Prušáka tah’ s čepicí, jak přijdepřijde, by ho zbil. Prušák však přešel hranice, 76 aniž by se byl lek’, ztracena byla čepice, nunu, kdo by to byl řek’? – Panička měla mužíčka, ten větroplachem byl, co ona doma dřela sese, on v hospodě hejřil; a jednou z rána vše sebral, kde co bylobylo, utek’! A ten,ten že z lásky si jí vzal? nu, kdo by tohle řek’? – Kdos výskal si a dobře žil, o nic se nestaral, do lázní v letě jezdíval, o obchod nic nedbal. Najednou vše mu zadáví, krám zamknonzamknou na zámek; bankrot se k němu dostaví, nu, kdo by to byl řek’? – Kluk ničemný se ve škole ničemu neučil, a přec, když přišlo ku zkoušcezkoušce, on premiantem byl. Otec dal víno presentem, kluk dostal obrázek! – Za víno premiantem být, nu, kdo by to byl řek’? – Po volbě bylo jásotu,jásotu v naší straně až dost, jen ultra kasíňákové,kasíňákové měli ukrutnou zlosť. Že vyhrajou-li našincinašinci, taký budou mít vztek, ty páni Schützi-Roudnici, nu, kdo by to byl řek’? – Na vídeňský tah vsadil si 77 kdosi tři numera; a velké plány stavěl si, že jistotně vyhrá! Tah byl a on pranic nemělneměl, ubohý chudáček! – Ve Vídni on chtěl něco mít, nunu, kdo by to byl řek’? – Kačer se kdysi s houserem na smetíšti porval a kohout na to díval se, choval se neutrál! Proč neplet se v to trošíčku,trošíčku tento přešťastný rek? Mělť přeraženou nožičku, nu, kdo by to byl řek’? –
Ach, jak marná –
Ach, jak marnámarná, suchopárná Jeje ta žití dráha! „Žít“ – jaký to pojem vrátký! přečti slovo to si zpátky: a „tíž“ smysl jeho krátký! – Ach jak marná, suchopárná je ta lidská síla! Toho, jenž měl se lva síly, tisíc pokácel ve chvíli, přece v trávu položili! – Ach jak marná, suchopárná je ta lidu sláva! – 78 Ba nesmekne, kdy ulicí ve hrob tě nesou v směsícísměsici, ni sedlák svojí čepici! – Ach jak marnámarná, suchopárná je to lidská věda! – Ba i velemoudrý Pláto, jemuž věda nade zlatozlato, dávno proměněn je v bláto! – Ach jak marná, suchopárná nicota jsou skvosty! – Dědicové jíž se strojí pobrati tu špetku tvoji a smrti dáš kůži svojí! –
Epigramy.
Vše jedno.
Za ocas ouhoře drž, a za slovo pak – ženy; a drž seč síly stačí, nedržíš nic – jsi ošizený.
Lehká pomoc.
„Ach jak krásný pantoflíček, já líbal bych ho s chutí!“ „Jen ožeň se a ženuška tě k tomu již donutí! –donutí!“ –
Z vděku.
Že příroda jí dařila bohatě vnadami, je zříti, 79 proto ona též přírodě nic nemůž’ odepříti.
Nemožnost.
Dvě kočky na jedinou myš, dvě ženy v jedinkou jen chýš; a dva psy na jedné kosti, tam ani zdání o svornosti.
CehoČeho třeba.
Kdy v manželství mír trvalý má dlíti, tam hluchý musí muž a k tomu slepý býti.
Cena ženy.
Cokoliv Bůh jen utvořil, na to se kouk a pochválil; když ale Evu Adamovi dal, tu lhostejně se na ní podíval – ba ni dost málo neproměnil líc a neříkalneříkal, jak písmo praví – nic! –
Manželovo přání.
Úlevy,Úlevy že muži přál, ženu Bůh do světa dal! – Já však úlevy bych měl, kdyby si ji vzít zas chtěl.
Samota:Samota.
Samota tělo, ducha moří, veškeré umrtvuje snahy, a proto jenom blázny tvoří aneb dokonce – samovrahy. 80
Ta pravá.
A nechť i zlý jazyk to haní, tu vdovu za svou pojmu paní, jejížto muž, by se jí zbyl, se před nedávnem otrávil. Taková žena perla přec všech ženžen, neboť ji samou nemoh’ být muž usoužen! –
Nezasloužený koš.
No, milostimilosti, to nemůž’ býti! Od městské dcerky s košem jíti? Vždyť ráčí milost vaše dluhu míti, za něž se princ nemusí rdíti! –
Nemilý titul.
„Že berní je můj muž a já pak jeho žena, zvou: „paní berná“ mnemne, nemám být uražená?“
Běda.
Kdysi za večera za temna a šera k dívence sobě vlez,vlez záletník jakýs kdes! Měsíců za devět volal však běda běd! –
Chyba.
Ne, ten můj manžel osel přec, říc slyším ženu mnohu. – Toť přece nemožná je věc, vždyť osel nemá – rohu! –
Pavlinka.
Pavlinku drží celý svět,svět za pravou perlu, ozdobu, 81 hrá, tančí, zpívá, miluje a krásně padá ve mdlobu!
Podivno!
Podivno, chceť každý dlouho žít, leč starý nechce nikdo být! –
Alliance.
Já zvítězil, neb osa – ach, je slabá ku obraně – vždyť v boji tomto proti ní,ní byl Amor při mé straně! –
Lehká pomoc.
Ty zlobíš sese, má zlatičká, že zlíbal Tebe jsem? – Nu, je-li hříchem hubička, zde jsi ji nazpět vem! –
Nepravé porovnání.
„Ty mne v své básni sluncem zveš? Měj děky mé za chvály svoje! S mým nepřítelem rovnati mne chceš, jenž uštědřil mi pyhy moje?“ –
Strážce cnosti.
Že cnost se sama ostřeží, dí Emma – bez strážníka,strážníka by ona – o svou nepřišla, drží se granátníka.
Patrný nedostatek.
O jděte – jděte, neželte, že blahobyt tak zkvítá – vždyť denně vidět u děvčat prsa i záda nepokrytá! – 82
Galantní.
Umíral muž a galantón mohl ještě v smrti vzorem být – jej trápilo to, že nemoh’ svou ženu nechat napřed jít! –
Pobožná.
Ach Bože, dej – ať dnes je krásný den, bych aspoň do kostela mohla jen – vždyť žiju doma jako pohan klatý a nikdo nevidí mé nové šaty! –
Stálost.
Ne, věrná nejsem – leč znám statně vytrvati, a nepřestanu snad do smrti milovati! –
Pouze.
Ba lže, kdo praví, že prý ženy stálosti nikdy neznají! – Milujíť stále – stále – stále – a pouze předmět střídají.
Pravda.
I stěžovala paní Štěpná,Štěpná si kdys na svého mužíčka; že prý je hlupák, dí ta klepnaklepna, a ona prý jak ta putička. Že hlupákhlupák, každý hned uznal, to proto, že jí sobě vzalvzal.
Proto.
Na rukou nosí ženu svou, pan N–N–, toť pytel dobroty! 83 I to on činí proto jen, by nedal mnoho za boty! –
Upřimné vyznání.
Doktor X. ležel mnohý den na loži doma nemocen, a když se přítel jeho ptal, cizého proč doktora vzal? děl: „Abych s hříchem neodešel, že jsem samovraždou sešel!“
Manželův kříž.
Zda horší cesty na Golgotu – není ten strastný život můj! Tam spasitel náš,náš kříž jen nesl, já ale krmit musím svůj.
Škoda.
Trnem teď mi moje žena, když se vzteká jako fena, dřív bych jí byl láskou sněd – ó, že jsem to nevyved.
Plodnému spisovateli.
Když svými prácemi nás týráš a přeplňuješ jimi sklady, – pak víme zajisté, že zmíráš a k práci,práci že jsi nucen hlady.
Povzdech herce.
O Bože! přijmy mé se tenčí – vem žaludek mi, dej mi menší! –
Jindy – nyní.
Jen sedm mudrců prý,prý staré to Řecko mělo; 84 jak by se podivilo, kdyby teď navštivilo,navštivilo Pražské ty kavárny, mudrců našich zřelo.
Pobožný.
Co pobožného manžela znám pana Novotného, on každodenně modlí se: „O Pane, zbav mne zlého!“
Dobrá rada.
Do lázní s chotí jel pan Svítek, nemá prý dosud žádných dítek! Ó, kéž mu mohu radou býti, by nechal choť samotnou jíti! –
Šťastný choť.
Já bych se smál, an plakat nelze už – má žena pryč – o přešťastný já muž!
Vzorná křesťanka.
„Bližního svého miluj vždy!“ tak svaté písmo dí, a proto Berta miluje, kdo jen je nejblíž jí! –
Slovo a čin.
Jeť žena pouze slovem jen a činem pak je muž – ach, kdepak najdem párek ten teď pohromadě už? –
Trn a růže.
Tvůj obličej mi bez závady připomíná na růží sady – 85 tvé tváře malované růže – a trnem jim tvá drsná kůže! –
Hrdina.
Smáli se, že prach necítil, jistému hrdinovi kdes! Já ale tvrdím opak toho, sice by býval nezalez! –
Starému manželi.
Na časté návštěvy se zlobí mladičké paní starý muž! Ať dá se rozvést, pak od návštěv bude mít jistě pokoj už.
Naši herci.
Dřív zobrazen byl život sám našimi herci zdárně nám – teď pokročili – Pán Bůh s námi! Živými obrazy jsou sami! –
Pobožné staré panně.
Pekla se bojíš? Ó, buď bez starosti, to mohlas slyšet často dosti: že v pekle skřípění je zubů, ty ale – ty máš prázdnou hubu! –
Manželství.
Manželství, to zlo prý, každý tvrdí; toť přece zpropadená věc! Mně jako křen připadá zase, pláčem při něm – a jíme ho přec! –
Zbožné přání.
Když Adam spal, tu bozi ženu jemu dali! 86 O kéž by ani nebyl zdřím, jak my bysme teď klidně spali! –
Stesk.
Ach, chudá fara v tomto místě a časů zažiju tu zlých, zde za krátko budu mít jistě víc věřitelů, nežli věřících! –
Mé drahé.
Ach, jak jsi krásná, spanilá – a přec tak divná v žití! – Já nemohu být bez Tebe a ani s Tebou býti! –
Příčina.
Až po krk šaty upjaté nosí – o vzor to ctnosti! Ach, činí ona proto tak, by zřít nebylo kosti! –
Kázaní.
Ach, jaké kázaní to bylo, jak každou duši potěšilo, hle, mocné slzy prolévání – od zývání – – – –
Pravda.
To svatá pravda je vyřčena, že bez lásky být nemůž žena, nemiluje-li muže svého, tak hoří láskou pro jiného! –
Přání.
„Ach, slyšte! Stená! Ó můj Bože! Pusťte mne k němu,“ snažně žádá, 87 „vždyť každá žena prodlí ráda u chotě smrtelného lože!“
Proč?
Proč naše dámy paruk nosí? tak ve světě zní jeden hlas! Vždyť víš, že na nich není, hloupý světe, ni jediný poctivý vlas! –
Bližní.
Bližního vždy miluj svého, tak to stojí v písmě psáno! Bližního vy málo dbáte, ano – milujete dcery jeho! –
Jak je líbo!
Ó, andílku – budeš mi tykat, viď? Tomu-li chcete! „Tedy se kliď!“
Poslední vůle.
Dvě věci na tom světě majetkem zovu dnes, svou ženu, jež mne hněte, a druhou je můj pes! – An se světa se beru, svou uzavírám vůli. – Psa kamarád měj věren, a nepřítel mou půli. 88 OBSAH.
Stránka. Co jsou páni. Deklamace pro dámu3 Amor a lakomec. Deklamace6 Šáteček. Deklamace8 Babička. Deklamace10 Útěcha malých. Deklamace pro dámu12 Chvála prostředních. Deklamace pro dámu15 Chvála velikých. Deklamace pro dámu17 Co bych si přála. Deklamace pro dámu19 Účinky a příčiny. Deklamace21 Ideál a skutečnost. Deklamace24 Xantippa26 Čím víc, tím líp27 Novověký Adam29 Aspoň líznout. Deklamace31 Piják34 Slib36 Na Sahaře38 Nad mrtvolou41 Před plesem, o plesu a po plesu. Deklamace pro dámndámu43 Z vojenčiny47 Tři krejčíkové57 Proč? – proto!58 Z veršů bláznivého Karlíčka59 Z Paříže63 Jablko nepadne daleko od stromu64 Také v nebi?66 Ty naše doutníky67 Po plesu. Deklamace vážná68
[107] Stránka. Mé milce69 Sídlo štěstí. Deklamace vážná69 Tajutajemná samovražda70 Ó, že není!72 Hajman Löwi72 Žalostná píseň74 Nu, kdo by to byl řek’?76 Ach, jak marná –78 Epigramy79 Co jest láska. Besední čtení38 Amor. Besední čtení92 Kterak pan Itzigleben čte noviny95 Napověda. Solový výstup97
E: av; 2004 [108]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hochmann, Josef
(V Poděbradech. Nákladem knihtiskárny Jos. Hochmanna. Knihtiskárna Jos. Hochmanna v Poděbradech.)

Místo: Poděbrady

Vydání: [1.]

Počet stran: 108