Alespoň líznout.

Hynek Grunert

Alespoň líznout. (Deklamace.)
Že nemůžeme všecko mítmít, co oko naše ráčí zřítzřít, a že nekaždé přání nám 31 se splní k naším pochoutkám, tu útěchou vždy nám bývá, když srdečko se usmívá na to, co nelze míti za úděl: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ – Chuďasa vizme bledou líc, jde krámu uzenáře vstříc, žaludek jeho trápí hlad a tu tak mnohý cerbulát! Na očích jest mu zřejmě zřít, že přál by si nějaký mít, jsa bez groše však – chuďas děl: „Kéž bych si aspoň líznout směl! –směl! –“ Bezpečný an mu dán byl glajtglajt, rošťáka vedl policajt: i kráčí kolem zlatníkazlatníka, kde hojnost zlata veliká. Ó, hrál mu hbytě každý prst, kéž bych ho mohl mít jen hrst – kéž za límec bys mne neměl, „abych si aspoň líznout směl!“směl“! Na hradčanském chrámu páně poutníci svatém o Janě tam na velikém nádvoří líbají sochu na oři. Slováček jakýs opodálopodál, an k soše až se nedostalnedostal, zvolázvolá, an k této zbožně zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl.“ Na lavici tam v kasárnechkasárnech, velenoveleno, by si Honzík leh’leh’, a velepřísný pan kaprál do rukou lískovku již bral. Honzík však ráně po první své čelo hrozně kaboní a do vousů si zabručí: 32 „Kéž bych tě také líznout směl!“ Z přednášky študent domů šel a spanilou kdes dívku zřel, ihned za ní jak na oři a celý láskou zahoří – však nesměl jsa, se neblíží a zdáli jen ji prohlíží, že na hubinku chuť však měl, dí: „Kéž bych si jen líznout směl.“ Kol směnárny,směnárny ubožáka zřít kolem kráčet žebráka, tam hojnost stříbra, zlata je a on jen v bídě běduje: „Tu ladem leží tisíce, jež pomohli by velice, že bídu takou bych nedřel, kdybych si aspoň líznout směl!“ Vašíček malý doma zas zřel smetánku tam na pospas, a že měl mlsný jazýček, obcházel stále hrníček – že stále kdos však přítomen, musí se spokojiti jen slovy, když na smetanku zřel: „kéžKéž bych si aspoň líznout směl!“ Výrostek jakýs jedenkrát,jedenkrát by zakouřil si milerád, že cigaro však nemoh’ mít, an nebylo je zač koupit, konejšil choutky všeliky, že chodil kolem trafiky a vzdychal, an do skříně zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ U mistrova tam u stolu dělnictvo sedí pospolu, a dole v konci nejzazším 33 i učedníka také zřím; máť každý masa až až dost, jen učenník má chuďas kost, i vzdychl, an to všecko zřel: „Kéž bych si aspoň líznout směl!“ Pro karbaníka teprv trest, když v jedníku už řekl: „restRest,“ a vidívidí, že to zle vyved a prohrát musí naposled. Na peníze se zahledí a zasmušeně na to dí: „kdeKde jsem to zase rozum měl? – kéž bych si aspoň líznout směl!“ Však dost již toho lízání snad pro dnešek, milí páni, neb nerad bych to viděl přec, an mrzutá to skoro věc – by za mé celé namahání mi někdo řekl bez zdrahánízdrahání, jak mnohé příklady již jsou, že jsem též ňákým – olizou! –

Básně v knize Šaškonády: