Že nemůžeme všecko mít,
co oko naše ráčí zřít,
a že nekaždé přání nám
se splní k naším pochoutkám,
tu útěchou vždy nám bývá,
když srdečko se usmívá
na to, co nelze míti za úděl:
„Kéž bych si aspoň líznout směl!“ –
Chuďasa vizme bledou líc,
jde krámu uzenáře vstříc,
žaludek jeho trápí hlad
a tu tak mnohý cerbulát!
Na očích jest mu zřejmě zřít,
že přál by si nějaký mít,
jsa bez groše však – chuďas děl:
„Kéž bych si aspoň líznout směl! –“
Bezpečný an mu dán byl glajt,
rošťáka vedl policajt:
i kráčí kolem zlatníka,
kde hojnost zlata veliká.
Ó, hrál mu hbytě každý prst,
kéž bych ho mohl mít jen hrst –
kéž za límec bys mne neměl,
„abych si aspoň líznout směl“!
Na hradčanském chrámu páně
poutníci svatém o Janě
tam na velikém nádvoří
líbají sochu na oři.
Slováček jakýs opodál,
an k soše až se nedostal,
zvolá, an k této zbožně zřel:
„Kéž bych si aspoň líznout směl.“
Na lavici tam v kasárnech,
veleno, by si Honzík leh’,
a velepřísný pan kaprál
do rukou lískovku již bral.
Honzík však ráně po první
své čelo hrozně kaboní
a do vousů si zabručí:
„Kéž bych tě také líznout směl!“
Z přednášky študent domů šel
a spanilou kdes dívku zřel,
ihned za ní jak na oři
a celý láskou zahoří –
však nesměl jsa, se neblíží
a zdáli jen ji prohlíží,
že na hubinku chuť však měl,
dí: „Kéž bych si jen líznout směl.“
Kol směnárny ubožáka
zřít kolem kráčet žebráka,
tam hojnost stříbra, zlata je
a on jen v bídě běduje:
„Tu ladem leží tisíce,
jež pomohli by velice,
že bídu takou bych nedřel,
kdybych si aspoň líznout směl!“
Vašíček malý doma zas
zřel smetánku tam na pospas,
a že měl mlsný jazýček,
obcházel stále hrníček –
že stále kdos však přítomen,
musí se spokojiti jen
slovy, když na smetanku zřel:
„Kéž bych si aspoň líznout směl!“
Výrostek jakýs jedenkrát
by zakouřil si milerád,
že cigaro však nemoh’ mít,
an nebylo je zač koupit,
konejšil choutky všeliky,
že chodil kolem trafiky
a vzdychal, an do skříně zřel:
„Kéž bych si aspoň líznout směl!“
U mistrova tam u stolu
dělnictvo sedí pospolu,
a dole v konci nejzazším
i učedníka také zřím;
máť každý masa až až dost,
jen učenník má chuďas kost,
i vzdychl, an to všecko zřel:
„Kéž bych si aspoň líznout směl!“
Pro karbaníka teprv trest,
když v jedníku už řekl: „Rest,“
a vidí, že to zle vyved
a prohrát musí naposled.
Na peníze se zahledí
a zasmušeně na to dí:
„Kde jsem to zase rozum měl? –
kéž bych si aspoň líznout směl!“
Však dost již toho lízání
snad pro dnešek, milí páni,
neb nerad bych to viděl přec,
an mrzutá to skoro věc –
by za mé celé namahání
mi někdo řekl bez zdrahání,
jak mnohé příklady již jsou,
že jsem též ňákým – olizou! –