Po plesu.

Hynek Grunert

Po plesu. (Deklamace vážná.)
V divoké vřavě zvuky znějí, a v páru zřít té bujné chasy; o závod s větrem k tanci spějí, až lítaj fábory i vlasy. „Ku tanci, milko, nač to chvění? Proč dech tvůj takto stísněn as?“ „Mně právě v tomto okamžení, jak matčin slyšela bych hlas!“ „Matička dlela v klidném snění, kdy z domova ses ubírala – kdy se mnou čile ku křepčení,křepčení jsi rozjařená pospíchala!“ „Zda bledou onu tvář tam zříš? hrozivě na mne hledí zas, pryč! – pryč! již zde mne nezdržíš, mne matčin domů volá hlas!“ – A rychle na ulici spěchá, jak zlým by štvána svědomím, ples, tanec, lásku pozanechá, k domovým spěchá ku dveřím. Dostoupí jich, však běda běd, kdo o větším ví o bolu; neb udivený její hled,hled zří matku již co – mrtvolu! – 68