Z veršů bláznivého Karlíčka.

Z veršů bláznivého Karlíčka.
1. Když ve škole co klouče jsem ještě sedával, tu jsem se každodenně ven z okna dívávaldívával. Neb ve protějším okně za krásnou květinou 59 jsem vždycky setkával se s rozmilou dívčinou. O milá drahá děvo, jak rád bych dal ti pusu; to merčil profesor však a dal mi za to....to... husu! – 2. Zdá se mi, že jsem kytka na polo umrzlá v šíré pískové poušti, v které žár lásky plá. O smiluj ty sese, děvoděvo, a pojď mne utrhnoututrhnout, sic u věčném tom ledu musím se přiškvírnout. 3. Hlásal nám učitel kdys o těles vztžalivostivztažlivosti; i měltě sličnou dceru, pravý to vzorek ctnosti. Myslím si častokráte v přednášce jeho věru, že za příklad by užít moh’ vlastní svojí dceru. Neb jak to jeho dítě, to záhy poznal jsem, by nikdo nepřitáh’ mne největším magnetem. 60 4. Kdys úlohu mi dali, to z počtu, přetěžkou, dokázatidokázati, že jedna a jedna dvě prý jsou. – I lámu hlavu sobě již hezky dlouhou chvíl, aniž lze domakat mi se nějaký ten cíl. V tom z okna podivám sese, jak venku na světě, a zrak můj zabočí hned naproti k Babetě. – „Aha,“ zvolám hned čile, „konečně to přec mám – jak mohu dokázat to, když tuto sedím sám!“sám! „JáJá jedna tedy byl jsem podstatná jednotka a druhou ke mně bude protější Babetka!“ – I pozval jsem ji k soběsobě, tu děvu milenou – a tak rozluštil těžkou jsem úlohu tu svou. – 5. Aj, krále Visvamitru mrzutého zřím stát, nemá prý jeho národ jej ani trochu rád. 61 I spílá ministroviministrovi, zač,zač že prý nosí kříž: „rozkažteRozkažte téže chvíle, nechť miluje mne říš!“ „Ach – ale, sire, – kterak –“ „Již čiňte, co jsem prál! A kdo mne nechce rád mít, čert aby hned ho vzal.“vzal. „AA nemá-li mne ráda ta slota“ –slota –“ na to praví, tož„tož ať se aspoň „jakby“ na oko ke mně staví!“ – 6. Ach, chtěl bych něžným kvítkem na jejím ňadru být, aneb co kuří očko na nožince se skvít! Leč kvítko uvadne-li, tu zahodí se as, a kuří očko bolné nožejčkem řeže zas. Raděj špičatým trnem, neb blechou kdybych byl, ach s jakovou rozkoší – bych krev tu sladkou pil. Však ne, trn ona zlomí a zlostně odhodí, a nehtíčkem svým blešku se světa zprovodí. 62 Ať več chci proměním se, pokaždé děva milá by srdce milující mé krutě přizabila! –