Když ve škole co klouče
jsem ještě sedával,
tu jsem se každodenně
ven z okna dívával.
Neb ve protějším okně
za krásnou květinou
jsem vždycky setkával se
s rozmilou dívčinou.
O milá drahá děvo,
jak rád bych dal ti pusu;
to merčil profesor však
a dal mi za to... husu! –
Zdá se mi, že jsem kytka
na polo umrzlá
v šíré pískové poušti,
v které žár lásky plá.
O smiluj ty se, děvo,
a pojď mne utrhnout,
sic u věčném tom ledu
musím se přiškvírnout.
Hlásal nám učitel kdys
o těles vztažlivosti;
i měltě sličnou dceru,
pravý to vzorek ctnosti.
Myslím si častokráte
v přednášce jeho věru,
že za příklad by užít
moh’ vlastní svojí dceru.
Neb jak to jeho dítě,
to záhy poznal jsem,
by nikdo nepřitáh’ mne
největším magnetem.
Kdys úlohu mi dali,
to z počtu, přetěžkou,
dokázati, že jedna
a jedna dvě prý jsou. –
I lámu hlavu sobě
již hezky dlouhou chvíl,
aniž lze domakat mi
se nějaký ten cíl.
V tom z okna podivám se,
jak venku na světě,
a zrak můj zabočí hned
naproti k Babetě. –
„Aha,“ zvolám hned čile,
„konečně to přec mám –
jak mohu dokázat to,
když tuto sedím sám!
Já jedna tedy byl jsem
podstatná jednotka
a druhou ke mně bude
protější Babetka!“ –
I pozval jsem ji k sobě,
tu děvu milenou –
a tak rozluštil těžkou
jsem úlohu tu svou. –
Aj, krále Visvamitru
mrzutého zřím stát,
nemá prý jeho národ
jej ani trochu rád.
I spílá ministrovi,
zač že prý nosí kříž:
„Rozkažte téže chvíle,
nechť miluje mne říš!“
„Ach – ale, sire, – kterak –“
„Již čiňte, co jsem prál!
A kdo mne nechce rád mít,
čert aby hned ho vzal.
A nemá-li mne ráda
ta slota –“ na to praví,
„tož ať se aspoň „jakby“
na oko ke mně staví!“ –
Ach, chtěl bych něžným kvítkem
na jejím ňadru být,
aneb co kuří očko
na nožince se skvít!
Leč kvítko uvadne-li,
tu zahodí se as,
a kuří očko bolné
nožejčkem řeže zas.
Raděj špičatým trnem,
neb blechou kdybych byl,
ach s jakovou rozkoší –
bych krev tu sladkou pil.
Však ne, trn ona zlomí
a zlostně odhodí,
a nehtíčkem svým blešku
se světa zprovodí.
Ať več chci proměním se,
pokaždé děva milá
by srdce milující
mé krutě přizabila! –