Měsíc lásky, přísah, vůní, květů
je tak často na půl aprílem –
nebeský den sotva splyne s nocí,
a už déšť a vichr bijí v zem.
Na mé výspě po čertech je smutno,
jako bouřný Perun hledím v svět,
na ráj zemský, utopený v blátě,
neodvažuje se pohledět.
A tak sednu, složím hlavu v dlaně,
vzpomínám si na dobré i zlé
a jsem rád, že oboje se střídá
při tom generálním defilé.
Vedle lotrů klidně tahnou svatí,
žebrák kluše stejně jako král,
Indiáni vedle Evropanů,
ten kdo dával, jako ten, kdo bral,
lichvář, bankéř, ministr i lokaj,
farář hrobař, idiot i mnich,
ten, kdo cedil slzy krokodýlí,
ten, kdo na rtech cynický měl smích,
v jeden chaos splývají a mizí
bez ohledu na druh pohlaví,
ať už umírali s vůlí boží,
nebo s revolverem u hlavy...
Čert je vzal; to jen je nepochybno –
kam je zanes, to je jeho věc,
v nebi je prý doma jako v pekle,
a tak je to jedno na konec.
Cheche! Hle, hle – zase noví známí,
z divadel a přednášek je znám;
také v knihách stýkal jsem se s nimi
a tak přesnadno je poznávám.
Bon jour, drazí, zdrástvůjtě a nazdar
– vidíte, že raçovní zvyk ctím –
matkou republika nám, car otcem,
my to ostatní jsme mezi tím.
Tatík Žižka, Prokůpek a Holý –
jakých dávných hrdinů to tlum,
jaká síla, jak jim sluší zbraně
a jak oni sluší palcátům.
Kéž by tady naši vůdci byli
– aspoň Žáček, Pacák nebo Bráf
v uniformách, v krásných c. k. fracích,
aby skupinu chyt' fotograf.
Za nimi pak – plesej srdce české –
Komenius, Jeroným a Hus,
kolem nich zas Milič, Rokycana,
Poděbrad a Jiskra, Talafus.
V každé hlavě bystré oči orlů
a v těch očích láska, vzdor a duch
a kam hledí, všude květy planou,
myšlenkami naplněn je vzduch.
Kéž by tady naši vůdci byli –
Myslivcové, Škrdle, Kopal, Drozd,
Poštolka a druzí černí ptáci,
kteří okrašlují český hvozd.
Po té zase: purkmistři měst pražských,
konšelové, kteří ctili vlast,
bez pardonu v trdlici a pannu
dávajíce toho, kdo chtěl krást.
Kéž by tady naši radní byli –
aspoň všichni, zajisté by hned
vzácné hosty do Žofínských sálů
vedli vybraný by na banket.
Tam pak by se mluvilo a pilo,
strhly by se hráze nádrží,
vždyť je Praha slavné caput město;
panečku, to něco vydrží.
Však by se vám, staří, vysvětlilo,
jací jste to byli copaři.
Pivovary nemít! Hanba městu,
v němž se mnoho piva nevaří.
A ty domy, co jste vystavěli!
Samý arkýř, prejzy, malba, mříž!
Assanaci neznat! Dům u Prašné brány!
My teď s rozbouráním máme kříž.
Teď je jinak – pryč jsou barabiny,
pryč jsou staré stromy, zahrady,
ale za to na radnici často
pořádávají se parády.
Všichni už jsme rady, máme řády,
každým rokem jedem přes Nancy
a což mládež – vaši potomci – dnes
Čechy proslavujou kopanci.
Za sudlice míč jsme vyměnili,
za palcáty lehkou raketu
a tak všechno, co má ruce, nohy,
buďto hází, nebo kope tu.
Žižka vstává – jeho oko bodá –
hromnou svoji ruku pozdvihl,
ale v tom si vzpomněl a jen řekl:
„Vari, havěť!“ – pak si odplivl.
R-rr-rumm bum bum – chvatně hlavu zvedám –
Konec snění – jen déšť bije v zem'
Jana Husa, Jana Podlipného...,
Kletý máj, který je Aprilem.