Útěcha malých.

Hynek Grunert

Útěcha malých. (Deklamace pro dámu.)
Ach, což mne to vždy trápívalo, když někdo „maličká“ mi řek – a mnohou slzu mne to stálo, že nedal vzrůst mi pámbíček. I ztrávila jsem mnoho času při želení té nehodynehody, až shledala jsem ku úžasu, že to má svoje výhody. Vy sestry drahé, družky milémilé, jíž stejný se mnou osud máte, poslyšte mne již této chvílechvíle, a proto, ať se nehněváte, zůstaňte hezky moudře malé jen, já sama uchopila jsem se práce povýšiti vás aspoň o stupeň, jak svědčí o tom moje deklamace. Že to, co malé, roztomilé, zajisté každý uvěří a roztomilost, družky milé, ta na metry se neměří. Co malé, útlé neviňátko přichází děcko do světa.světa, je malé, milé jak poupátkopoupátko, jež právě libě rozkvetá. 12 Vlastnosti špatné teprv časem ta lidská prozrazuje líclíc, a proto pravím plným hlasem: do velkého jich vejde víc! – Co po bouři nám, vichru vánívání, my klidny buďme při všem tom, nač třeba nám je strachování, vždyť do věží jen bije hrom! – Nechť srdce naše pozapleše, že příroda tou láskou svou nám k ochraně i ku potěše postavu dala malinkou. I z literatury to známe, že vyjít má-li dílo skvělé, jen malé,malé že je uhlídáme a nikdy folianty celé. My líp se známe zalíbiti a mnohý se nám koří rek i zove nás pak, chtě nás ctíti, že prý jsme jeho „mazlíček.“mazlíček“. A jestli že kdy klopítnemeklopítneme, ba padneme i třeba snad, ať upadneme kterak chceme, přec z vysoka ten není pád. My přímo můžem všude státi bez obavy před nesnází a velký vždy se musí báti, že hlavu sobě narazí. Zda manželi, jenž ženu svou svým křížem v domě zove jižjiž, nebude pro vždy úlevouúlevou, že je to pouze „malý“ kříž. U malých není na místě se trápiti zlou žárlivostí, neb v malé srdce zajistě dva se nikdy nezahostí. 13 Je pravda sic, co povídá se, ba příklad tu i všeliký, že malý hrníček jak zdazdá se překypí spíš než veliký. Příčina toho v tom však jen, že plamen všechen, všechen žár v malém je úžej soustředěnsoustředěn, a tak i u žen – lásky dar a moudrost, něžnost, svěží duchduch, postavy-li je jen malémalé, těsnější vždy tvoří kruh, zkrátka, že jsou dokonalé. Leč nechci aleale, milé děvy, u družek svých ani pánů vybouřiti marné hněvy hanobením velikánů. Mohl by tak mnohý říci, pohněvaný, vzteku plný: hleďme na tu na diblici, moc křiku však, málo vlny – anebo snad říci v zlosti slova ta velice smělá: Hle, ta malá s maličkostí tak velikých řečí dělá. Nemohu však odstoupiti, než bych na jedno se ptala, kdy ty mocné velikány láska boží k sobě zvala. O malých však tvůrce země ústy syna svého děl: „Nechte malých přijít ke mně!“ O velkých však nevěděl. 14

Básně v knize Šaškonády: