Ach, což mne to vždy trápívalo,
když někdo „maličká“ mi řek –
a mnohou slzu mne to stálo,
že nedal vzrůst mi pámbíček.
I ztrávila jsem mnoho času
při želení té nehody,
až shledala jsem ku úžasu,
že to má svoje výhody.
Vy sestry drahé, družky milé,
jíž stejný se mnou osud máte,
poslyšte mne již této chvíle,
a proto, ať se nehněváte,
zůstaňte hezky moudře malé jen,
já sama uchopila jsem se práce
povýšiti vás aspoň o stupeň,
jak svědčí o tom moje deklamace.
Že to, co malé, roztomilé,
zajisté každý uvěří
a roztomilost, družky milé,
ta na metry se neměří.
Co malé, útlé neviňátko
přichází děcko do světa,
je malé, milé jak poupátko,
jež právě libě rozkvetá.
Vlastnosti špatné teprv časem
ta lidská prozrazuje líc,
a proto pravím plným hlasem:
do velkého jich vejde víc! –
Co po bouři nám, vichru vání,
my klidny buďme při všem tom,
nač třeba nám je strachování,
vždyť do věží jen bije hrom! –
Nechť srdce naše pozapleše,
že příroda tou láskou svou
nám k ochraně i ku potěše
postavu dala malinkou.
I z literatury to známe,
že vyjít má-li dílo skvělé,
jen malé že je uhlídáme
a nikdy folianty celé.
My líp se známe zalíbiti
a mnohý se nám koří rek
i zove nás pak, chtě nás ctíti,
že prý jsme jeho „mazlíček“.
A jestli že kdy klopítneme,
ba padneme i třeba snad,
ať upadneme kterak chceme,
přec z vysoka ten není pád.
My přímo můžem všude státi
bez obavy před nesnází
a velký vždy se musí báti,
že hlavu sobě narazí.
Zda manželi, jenž ženu svou
svým křížem v domě zove již,
nebude pro vždy úlevou,
že je to pouze „malý“ kříž.
U malých není na místě
se trápiti zlou žárlivostí,
neb v malé srdce zajistě
dva se nikdy nezahostí.
Je pravda sic, co povídá se,
ba příklad tu i všeliký,
že malý hrníček jak zdá se
překypí spíš než veliký.
Příčina toho v tom však jen,
že plamen všechen, všechen žár
v malém je úžej soustředěn,
a tak i u žen – lásky dar
a moudrost, něžnost, svěží duch,
postavy-li je jen malé,
těsnější vždy tvoří kruh,
zkrátka, že jsou dokonalé.
Leč nechci ale, milé děvy,
u družek svých ani pánů
vybouřiti marné hněvy
hanobením velikánů.
Mohl by tak mnohý říci,
pohněvaný, vzteku plný:
hleďme na tu na diblici,
moc křiku však, málo vlny –
anebo snad říci v zlosti
slova ta velice smělá:
Hle, ta malá s maličkostí
tak velikých řečí dělá.
Nemohu však odstoupiti,
než bych na jedno se ptala,
kdy ty mocné velikány
láska boží k sobě zvala.
O malých však tvůrce země
ústy syna svého děl:
„Nechte malých přijít ke mně!“
O velkých však nevěděl.