Ach, nastojte! co sy počnu?
Hrůzou jsem bledá!
Padesátka – mráz po mně jde!
Na krk mi sedá!
Nemilosrdně mne svírá
V dravá klepeta –
Já nešťastná Maryánka,
Po mne jest veta! –
Ach, žel Bohu! po všem veta!
Ten klikatý čas
Mne ubohou rozdrancoval,
Jako litý ďas!
Po celém mém hladkém těle
Brázd mi navoral;
Ostatky mé sličné krásy
Šeredně zedral!
Ach! kde jste vy, dnové zlatí,
Dnové rozmilí!
Kdy se hoši kol a kolem
Do mne bláznili!
Mne srdéčkem, kvítkem, Minkou
Svou nazývali,
A o každé muzyce se
Pro mne seprali!
A však vězte! – musýmť vám to
Sama zjeviti –
Holky, jako já, nebylo
Nikde k najítí! –
Zrůst můj, tvář a usta, vlasy –
Zvlášť v očích oheň,
Jemuť nebyl žádný, věru!
Na šest míl roveň!
Cožť to se mnou do třidcýti
Slavně chodilo!
Všecko se mi do srdečné
Vůle vodilo:
Hoši lítali jak v máji
Chrousti v povětří,
V zoufalstvíli jeden utek’,
Přišli jiní tří!
Ale, ach! s rokem třidcátým
Hned to jaks vázlo!
A to, že mi slunce v očích
Zpovolna haslo.
Z krásné Minky se uďála –
Já nešťastnice!
Vážná paní Maryánka
U okenice!
Ovšem žeť jsem, jak jsem mohla,
Sy pomahala;
Že jsem s každým rokem o dva
Šťastně odmládla:
Řasy pilně malovala,
Tváře líčila,
Ňádra kabátkem svírala,
Brázdy hladila –
Ale darmo! menší vždy byl
Jinochů počet,
Menší, menší, až jsem došla
Plných čtyrydcet!
Tu teprv nastali půsty,
Nastal zármutek,
Když mi z všech mých milovníků
Poslední utek’!
Tu jsem mníla, na místě že
Musým omdleti,
Duše má že komínem ven
Vztekem vyletí! –
Ale člověk všemu zvykne,
Pejchu krotí věk;
Když je člověk čtyrydcet stár,
Málem mu za vděk! –
Tak jsem s udušeným srdcem
Všecko snášela,
Až jsem k smutné padesátce
Doklopýtala.
Teď má ale jistě konec
Vší být radosti,
Na vždy se mám odeřícy
Světa marnosti! –
Y nu! – měj se tedy dobře,
Falešný světe!
Kde jen s mladostí a s krásou
Blaženost kvete!
Oprchalý kladu na tvůj
Oltář svůj věnec,
Volím sobě zpovědnicy,
Žaltář, růženec!
Proto ale předc nebudu
Bez vší radosti;
Věrných kmotřiček zavolám
K sobě v hojnosti!
Pro ně budu rosoličku,
Kafé kupovat,
A tohoto světa dítky
Notně vochlovat!