Na Sahaře.
V dobu bědnou
vyšel jednou
jakýs muž
z Prahy juž,
by se vydal bez caviku
ve vzdálenou ve Afriku.
Žena prosí,
slzou rosí
svojí líc:
„Dej si říc’říc’,
co ti celé po věcivěci,
zůstaň doma za peci!“
On však ale
soptí stále:
„Zticha juž,
já jsem muž!
Já jsem v domě pán!“
dodá rozhněván.
Žena však
utře zrak,
a pak ještě
dbajíc deště,
za ním běží
a jen s těží
38
tvrdohlavce donutí
k paraplete přijmutí.
Dá mu s Bohem, přeje zdaru,
a on letí na Saharu
z jasna čista
co tourista.
Písku všady
celé hrady,
slunce pal,pal
nalezal;
nikde les,
ani ves.
Zda to není
k povážení?
Z příčin takých,
ledajakých –
a jenom ku peněz zmaru
pustiti se na Saharu.
Každou chvíli
ztrácí sílysíly,
vedro strašné pálí v očioči,
hlava se mu hrozně točí,
na to zas,zas
nový špás;
kousek dál –
vítr vál,
čepici mu vzal,
aniž se nadál.
Do louže ji pozanespozanes,
za ní vlez
pro blamáž
krajan náš.
Co se dále,dále
stalo ale
s mužem tímtím,
to nevím!
39
Snad ho kdes,
když zalez,
tam kde Nil,
sněd’ krokodil!
Aneb snad,
maje hlad –
a strašný hněv,
ho sežral lev!
Či snad spíše
pro chřestýše,chřestýše
tlouštkou svou
lahudkou!
Skoro nás,nás
jímá mrázmráz,
pomníme-li,
že snad celý,
vařený,
smažený
neb do konce uzený
– indiany snědený.
O má duše,
jež jsi v suše,
nezpomínej sobě ani
na to smutné cestování,
na krajana ztraceného;
modli se rač: „Chraň nás zlého!“
Za příklad si raděj z toho
vyber mnoho.
Maje floku,
opři boku,
nezatouži
po té louži
ve Sahaře,
čas tím maře.
Na paměti ten měj vtip:
„Všude dobře, doma líp!“
40