Ach, konečně se přiblížila chvíle,
kde dojdu dávno kýženého cíle
a jednou zas se na ples podívám.
Ó, na plesy já ráda chodívám,
neb tanec hlavní mojí ctností
a všechno tančím s velkou dovedností,
tak že by lehko zdát se mohlo světu,
že byla jsem do konce u baletu.
Již loní ve spolkovém bále
to po celičkém znělo sále:
„Hle, půvabně kterak se vznáší,
za ní se ni dost málo nezapráší,
nožkou se země sotva dotýká!“
a jiná chvála všeliká.
Ba dokonce, já dím to bez zdráhání,
mi řekli, že jsem k zulíbání.
Ó, jak se těším opět dnes
na ten ples!
Již vím, jak budou mladí páni
stát u vchodu na čekání,
a sotva, že se objevím,
je kolem sebe zřím
a všichni – o, toť roztomilá věc,
mne budou prosit za tanec –
ten na čtverylku, první, druhou, třetí,
ten na valčík se zase zadat letí
a každému zřít na oku,
jak dám se jednou do skoku
a k tanci jak jen nohu zvednu,
že po celou noc neusednu.
Teď ale zase k práci čile –
a neztratiti ani chvíle!
Ta vlečka snad je dlouhá dost!
Teď náramky a jiný skvost,
nejlepší zlaté náušnice,
prstýnky – jiných tretů více,
sem do vlasů tu květinu
a pak, věc ještě jedinu –
kde skřínka s voňavkami, líčidlem?
Ó, rychle – rychle – sem s ní, sem!
Netřeba se mi líčit sic
a malovat si teprv líc,
vím, že k tak mnohé vzácné ctnosti
jsem také krásná dosti –
leč činím tak, že je to módou –
a pak to nemůže být – škodou!
Tak, a teď vše hotovo,
a k tomu ještě v krátkém čase,
že bych se třeba zítra zase
chystala na ples na novo.
Teď rukavičky a pak do vozu,
do veselého tance lomozu.
Již v samotě vás tuto pozanechám,
a s radostí tam na ples spěchám! –
Jaký to ples – již jsem tu hodinu,
a polku netančila jsem ni jedinu,
a berních Lízi, husa hloupá,
jež v tanci se jak kachna houpá –
zdaliž to není zrovna hřích,
jde z jedněch rukou do druhých.
Toť skoro zdá se jako navedení,
bych nemohla se dostat ku tančení. –
Ach, ticho – tu jde jeden již –
jde sem – jen blíž – jen blíž!
Nu – pojednou stojí –
což se mne bojí?
Jen blíž – já tanečníka hledám –
vám, pane, jistě košem nedám,
vím, že jste dobrý tanečník!
Jde dál – oh, ten ohavník!
Ať jde – vždyť tančí jako špalek.
S ním tančit, to bych si tak přála,
je dobře, že se zalek,
sic bych mu sama košem dala.
Hle jiný – ten pro mne jde jistě,
jak hezky vypadá, tak vkusně, čistě,
to zajisté je úředník
a převýborný tanečník. –
Ach – ano, ano – sem jde, sem!
Již pojď, můj drahý, mne si vem!
Cože? – On vzal tam slečnu Katy?
Ó, pryč s tebou, ty muži klatý –
což nevidíš, že já tu jsem?
Ach, teď nahlížím bludu svého,
mníc úředníka v tobě vzdělaného,
tys pouze hloupým písařem! –
Však viz – ten mladý oficír!
Nur weiter – weiter – ich bin hier! –
Je Němec, co však z toho,
jen tančí-li rád hodně mnoho.
Jde ke mně sem, či tam – k té bledé?
Ba na mou věru, jí zas k tanci vede!
Ó, muži – muži, jaký zrak to máte,
či schvalně se mi vyhýbáte?
Takový hejsek pyšně zvedá bradu;
což myslí, za čest že si kladu,
když on mne vezme ku tanci.
Ó, páni vlastiobranci,
rač písařem já za vděk beru,
než kterým z vás od militéru.
Leč dnes ni písař nehlásí se,
každý jen zvědav obchází
jak kocour, blíží-li se míse,
kde vřelého se něco nachází! –
Však nebudu se proto trudit
a pouhým díváním se nudit,
zde jak by bral mne na nože,
rač domů půjdu na lože.
Jen sečkat kdybych chtěla chvilenku,
mohla bych použíti volenku
a vytančit se hodně mnoho –
však není žádný hoden toho.
Pro dnešek dost, však to se vsadím,
že podruhé to vynahradím.
Ach, jak mne blaží, že jsem doma,
nemáte ani ponětí,
a hněvem chvějícíma rtoma
dím, že mi bude v paměti
ten osudný tak pro mne ples
a co zažila jsem dnes.
Kterak se smála Katy, Lína,
a mnohá ještě družka jiná,
když k odchodu jsem již se měla
a taneční sál opouštěla –
ba zítra celý svět to bude vědět,
že celý večer zůstala jsem sedět.
Pryč s kytkou tou a pryč ten skvost!
Jak vidím to, mám ihned zlost!
Zlatnický celý zavěsím si krám
a lehkověrná za to mám,
že žádné není nademnou
a já že plesu královnou,
že vytančím se do sitosti –
pak sedím – o té zlosti!
a na jiné se mohu dívat,
ba dlouhou chvílí třeba zívat –
kterak se baví, jenom hledět.
Toť mohu raděj doma sedět! –
Však pravím směle – ne – a ne,
to víckrát se mi nestane,
a byť by mne i všichni svatí zvali,
dnes naposled mne v plesu uhlídali,
leda by – chtíc předejít pohromu,
tanečníka poslali mi do domu!