IMAGINÁRNÍ DOPIS
Můj milý pane! V předtuše
já vidím Vám již do duše,
zřím pohled Váš i gesta,
a vím, jak ztrnou úžasem,
že já přec jednou psala jsem
Vám do dálného města.
Však střeste údiv, račte číst
a pozorně můj první list,
on věru stojí za to,
neb každé jeho písmeno
na vahách v duši váženo
je přísně jako zlato.
Jen nevím, kterak začít mámmám,
a proto napřed sdílím Vám,
že smutno je mi tady,
že podzim přišel chladný, zlý,
že park je žlutě provlhlý
a pusté promenády.
Já sedám doma den co den,
mrak černý zří mi do oken,
a hledím si jen šití;
teď robím tucet košilí
a ruka-li si popílí,
do týdne mohou býti.
32
Zda vskutku budou, nevím však,
neb práce jde mi všelijak
od ruky nemotorné;
však za to lehce hlavou mou
zas myšlenky i plány jdou,
ač smělé ne ni vzdorné.
Jen podivné. A jasně vím,
že nelze věřit učením,
těm o svobodném chtění,
že člověk – otrok vteřiny,
a často že mžik jediný
mu cit i vůli změní.
Tož slyšte. Včera z večera,
když jizba padla do šera
a stíny v ní se slily,
cos divného se stalo mně;
v mé hlavě, navzdory vší tmětmě,
se mlhy vyjasnily.
Než začnu o tom dlouze psát,
chci po jedné se věci ptát,
po věci důležité.
Nuž, povězte mi, příteli,
o jisté letní neděli
zda dosud ještě víte?
33
Zda vzpomínáte, co jste chtěl
se dozvědět, však nezvěděl
v té chvíli, kdy jste zvídal?
Zda víte, jak jste se mne ptal
na žití cíl a ideál
a jaká slova přidal?
Mně tenkrát, žel a pohříchu,
ta vážnost byla do smíchu,
já zlomila ji v půli.
Však po včerejšku taju přec
a chci Vám sdělit mnohou věc
za dobrou Vaši vůli.
Však váhám, přímou zpověď mi
ač ulehčuje vědomí,
že mluvím ke známému,
že mohu žití svého běh
jen v šedých kreslit obrysech,
vy barvy najdete mu.
A první klíč (je na snadě)
Vám dávám k oné „záhadě“
hned v první větě prosté:
jsem dívka z dobré rodiny
a mám k ní respekt povinný,
jenž každičkým dnem roste.
34
A její dobré tradice
já miluji co nejvíce
a chci jich vždycky dbáti,
a proto pokračuji tím,
že spravedlivě vyložím,
co o nás řekla máti.
Neb na náš poměr máti má,
ach, nezří mýma očima,
má vlastní názor jaksi:
je krásné prý vždy přátelství,
moc krásné, prý, leč ona ví,
že hatívá se v praksi.
Já nevím. Ale ona prý
zná mnohý konec nedobrý,
však pomlčí prý o všem,
neb věří všechno dobré jen
o Vás: že vždy jste gentleman,
a já vždy hodná, ovšem.
Tak vidíte... Ó můj milý,
já váhala jsem ne chvíli,
než začnu chválu psáti –
teď cítím však, to musí být,
svou skromnost musím odložit,
vždyť jste mne přec chtěl znáti!
35
Jsem tedy hodná. Ve mně je
to nejlepší juste milieu,
to, které u nás vládne
a které přešlo docela
mi do duše i do těla
a změny nezná zrádné.
Já nenávidím bouřný smích
i vzlyk i jásot, vznět i hřích,
a otce ctím i matku,
ba šiji také po chvílích,
(viz zmínku o těch košilích,
hned psaní na začátku).
A nikdy doma svatý mír
já neruším hrou na klavír
či nepřístojným zpěvem,
a nebýt hloupých cigaret,
já řekla bych to sama hned:
jsem vzorným dívčím zjevem.
Však bojovat i s tímto zlem,zlem
je nyní mojím úmyslem,
neb pro klid v budoucnosti
se hodná dívka lecčeho,
co bylo by mu škodného,
vždy dobrovolně zhostí.
36
A pro ten zardousit chci i hlas,
jenž lákával mne na Parnas
a za bludičkou slávy;
kruh přání mých je zúžený,
ty Boženy, ty Růženy
již nebouří mé hlavy.
Jak vidíte, toť záruk dost
za minulost i přítomnost
i za budoucna krystal,
neb nikdy skryté vnadidlo
ni dravé, neodbytné zlo
mi osud neuchystal.
Já zášť ni lásku nežila,
má minulost jak mohyla
nad prázdným hrobem ční jen,
v něm nedřímá ni boj, ni taj,
a zkoušky, kterých nedal máj,
mi sotva chystá říjen.
Teď konec buď však chvály mé,
sám učiňte si resumé,
vždyť znáte teď mé nitro,
již netřeba, byste se ptal
na žití cíl a ideál
jak v ono letní jitro.
37
A že mi tenkrát, po hříchu,
ta vážnost byla do smíchu,
to prosím, odpusťte mi,
vždyť dnešní list má tichý spád,
ač chtěl se vlastně posmívat
Vám i mně nepříjemně.
Už z toho poznat musíte,
co pravdy bylo v řeči té
o pevném klidu mojím,
neb přijde-li i minut pár,
kdy srdcem pohne krve var,
já hned je upokojím.
A nyní sbohem! Zbývá sic
zde jednu větu ještě říc’,
však snad se dovtípíte,
a ne-li, tak ji vypovím,
až listem moudrým, rozšafným
mi tento zodpovíte.
To nemusí být hned a již,
já vím, že s psaním máte kříž,
tož neračte se lekat!
Vždyť život můj, ač krátký byl,
přec jednomu mne naučil
a znamenitě: čekat.
38