PŘÍZRAK
Mře soumrak, obzor zalitý
je studenými přísvity,
jen korun topolových lem
jak požár hoří nad krajem.
Tak výhružně jsou vztyčeny
ty rudé, smutné plameny,
když hasne světlo poslední
po teskném dni, po marném dni.
Šeď pod nimi je neživá,
zrak zmučeně ji prorývá,
až v kalném, dusném bezvětří
dva fialové kruhy zří.
Ty kruhy dva se náhle hnou
a zúží se a zežloutnou –
dvě strašné oči pardálí
jak lačně jiskří zpovzdáli.
***
92
Zří zimní nocí náhle zrak můj plát
dvě jiskry, ne, dvě světla zarudlá,
a před mým oknem neodbytně stát.
A tucha, bázeň, úzkost vykřikla:
ta světla stála tam již jedenkrát,
však tehdy ještě vzdálená a mdlá! –
Dnes, duše moje, zanech doufání,
dnes kořist jistá, bezpečný je lov,
modlitba vroucí běsy zahání,
však ty už neznáš zaklínacích slov.
93