PŮLNOČNÍ LOUČENÍ
„Snad zlaté hvězdy do jediné spadly,
že netřpytí se černá hladina
a v kameny tam utuhly a zchladly?
Snad vyschly zdroje akátových vůní,
že mrtvé listí chřestí pod nohou
jak na podzim dnes v jarním novoluní?“
A její ramena se chladem zachvívají,
ne s údivem, však s náhlým zděšením
se její oči jeho očí ptají.
„Buď láska mámivá jak nebezpečí!
Rci, zda teď kouzla jeho necítíš,
jež temná půlnoc v opojení zvětší?
Buď láska má ti jako pohár vína,
jenž blýská tmou k tvé číši zvednuté
a k doušku, v němž se světla zapomíná!
Rci, necítíš, jak slova má se ženou
vstříc tvému podivnému mlčení,
až roztříští je horkou svojí pěnou?
Či ústa moje moci pozbyla již?!
Vždyť marně čekám na tvou odpověď,
po každé prosbě hlouběj’ mi ji tajíš!
109
Již promluv přece, promluv moje milá,
ať nemluví jen stále neklid můj
k úzkosti, jež se k lásce odvážila!
Ta srdce hledá nyní ostřím dvojím,
jak obžalován tvojím pohledem
tu nevinen a přece zmaten stojím.“
„Slyš, nejsem pijan, který u poháru
by na mrazivý úsvit zapomněl
a ještě rmutem dopíjel se žáru.
Slyš, úzkost moje na kolenou klečí,
když vichr duje v slabou moji loď,
slyš, kotvu chci a ne slast z nebezpečí!
Však láska tvoje v přítmí jde a v stínu
a srdce mámí, ale nevede
je v Bohem zaslíbenou domovinu.
Jen nervy moje napiala jak struny,
jež rozechvěl tvůj žár. Však přišel čas,
kdy děsí jen a dělí oblak mlunný.
To výtka není ani obžaloba,
jen pravda strašná, dosud skryta mi,
ta, která na věky nás loučí oba.“
110
Jak bodnut zaštkal. Potom vztyčil čelo.
Zas cítil vůni šumět v akátech,
zas celé nebe hvězdami se chvělo.
Však ona pod oblohou prázdnou stála
a zřela jenom, ztrnule jak ční
strom poznání, kde černá pravda zrála,
až uzrála ve chvíli půlnoční.
111