VÍTR
Hruď šíří se k plnému vydechnutí.
Sláva ti Bože velký na výsostech i v hlubinách.
Ty větře na vlnách, ty velebíš
vod širých volnost, země rozlohu
i rozevřenou bránu nebeskou,
a píseň tvá se rodí vítězná
ve varu výskajících bílých plamenů.
Duj, zahřmi, zavolej a zajásej
do mojí vděčnosti,
do mého pláče,
do prsou širokých,
do očí vidoucích!
Jak oliv pobřežních snět se snítkou
se tancem mění v mlhu stříbrnou
tvým hlaholem,
jak na skalách
tříšť teplých vln v prach prosycený sluncem,
vznes moje srdce rozezpívané,
vmeť v bílý den mou hořkost i můj strach,
můj tajný sen, mé touhy tichou strázeň,
ať slyší zpěv, ať slyší jedenkrát
o nových snivců prvním tušení,
o nových srdcí prvním volání,
o nových reků prvním hrdinství
a o milosti boží nad nimi!
264
Pak ráda odejdu.
A budu naslouchat tam v daleku,
jak sténáš kolem dusných podkroví,
jak letíš městy lidí skrčených,
jak věješ do ohníčků záludných,
těch třikrát proradných, že hřejících
vše ustrašené a vše zakřiknuté –
však jinak budu tobě rozumět,
ty, jenž se rodíš z bílých plamenů
pod sluncem poledním.
265