POUTNÍKŮV KRUH
Šel pyšný člověk od lidí v dál za svým Bohem vysněným,
bez úsměvu a lítosti šel k svému osamění,
u cesty, dusnem vyprahlé, se plazí šedý země dým,
však vzdech, když z hrudi vytryskne, se v jinovatku mění.
Mdlé, těžké přítmí, po horách jak rozlit byl by marný žal,
a dole v pustých raztokách kvil zhnušení a stáří.
Druh poslední naň dávno již své trpké sbohem! zavolal,
a krásu dávno zapomněl všech věcí i všech tváří.
Však dál se srdcem vzníceným šel zledovělou pustinou
on, který děti opustil a nepolíbil ženy,
a stoupal vpřed a stoupal výš za Boha svého vidinou,
a jen před keřem hořícím chtěl kleknout pokořený.
Šel tisíc nocí, tisíc dní, do zraků sněhem osleplých
a horečných přec čekáním smrt nenadále patří.
A tehdy teprv na pýchu Bůh velkým poznáním mu dých:
„Ne na ledovcích, v ohni ne – jsem v srdcích tvojích bratří.“
312
Pad člověk na tvář, zakvílel: „Ty ve svém hněvu odvěkém
vždy samovládče ukrutný, chceš, zmíraje bych plakal?!
Ty mstivý, lstivý, žárlivý, jak setkat mám se s člověkem
v té poušti zmaru propadlé, na kterou Ty’s mne zlákal?!“
Však mluvil hlas: „Jsem otcem vždy, byť syn můj nejdál zabloudil,
dlouhá je cesta od lidí, však k lidem vždy je krátká
a bezpečná. Jdi poutníče! Tu člověk z posledních vstal sil,
a dřív než obzor ztemnil se, hle! první lidská chatka.
A sotva srdcem zaklepal, již vyšel na práh člověk – brat
a pohled, slovo, oddaný sklon ozářené hlavy,
ten úsměv jako svítání v hasnoucích očích uzřel plát
a z tuhnoucích úst zaslechl: „Dík, Bože přelaskavý!“
313