KARANTÉNA POLSKÝCH ŽIDŮ
Tisíc kroků od města,
tisíc kroků od dědiny
stojí dům červený, strohý a holý
jak v hutisku ohromná pec.
Průvod táhl krajem,
čistotným krajem rukávců, fěrtochů, stuh,
šli muži odchlíplých rtů a dravých zubů,
šli, ramenou vychrtlý předklon a zraků hrabivý hlad,
nic nenesli, jen na všivých vlasech
prach nesčetných kilometrů jak režný děravý šátek.
A jejich ženy
nepodobny ženám, leč zvířatům s cizí srstí na malých lebkách,
couraly těžké nohy v šlépějích jejich,
v očích krhavých požárů červenou hrůzu
a v otevřených ústech zděšení noční.
A jejich děti
v křeči se držely matek,
za sukně, za pásy, za obě ruce,
se zad se šklebily,
s prsou jim visely,
těhotná břicha jim tlačily vpřed.
332
A všichni táhli jak hluchoněmé stádo,
až nestvůrný dům se za nimi zavřel.
Na vartě stanul pak voják
s nabitou odhodlanou puškou:
zvědavým zabránil,
soucitným zabránil,
jenom dva zakuklené muže,
na černém voze s ohromnou bednou,
ty každý den znova pustil pro deset nových mrtvol
v morový, zdechlinný puch
rudého pelechu.
A vždycky zrána,
než nové slunce prorazilo mlhy a požehnalo kraji čistotnému,
na ochoz domu vyšli černí muži
v hábitech táhlých jako ranní stíny
a zazpívali
chvalozpěv otců Bohu prastarému.
333