NOČNÍ FRONTA
Jakoby zarůstala Modrovousovou černí,
tvář Prahy je temná a krutá a chladná.
Z komínů nestoupá kouř,
jen chuchvaly mlhy stoupají z díravé dlažby,
zima se lepí na zavřenou hubu obitých vrat
a probodává siná těla všech,
kterým hlad vypoulil oči
a kteří zuby dravčími drží si místa,
majetek veškerý a sytost všechnu
své říjnové noci.
Vltava zdálky jako zabitý krokodil
páchne všemi bezlesklými šupinami
a vítr nad ní ječí o smrti.
Výkřik
jako zadušeného havrana poslední krákor
a pád.
Pláč dětský do ticha a matek: Proklatý zmetku! místo konejšení.
A potom jásot:
Sláva! Zas jeden omdlel z těch předních! Pryč s ním a rychle!
342
My čekáme, čekáme, čekáme dál,
žlutý je chléb, však přec je to chléb,
shnilý je chléb, však přec je to život,
my čekáme, čekáme, čekáme dál!
A když se dnilo sivým mžikáním
dne sychravého,
ten chladem, smradem, hladem ztuhlý had
neviděl ještě otevřených vrat,
neviděl slunce drát se zpod mračen,
prapory ale,
ty viděl již
jak vzdouvají se krvelačnou pýchou:
Raduj se, chátro, nové vítězství!
A byly černé jak je černý hlad
a byly žluté jako nenávist.
343