JE MOŽNO...?
Míjela mladost má, v samotě šálená sněním nejslnivějším,
z nich každé v sliby své vpáleno mělo již rozkol a bolesti znak
a každé přec posměchem přehořkým smálo se radostem zdejším,
reptala, zoufala denně, mých rukou pouto a očí mých mrak
– míjela mladost má, Bože, můj Bože, jen můra a bázeň a tlak.
Míjela láska má, hned hra a hned úzkost k zalknutí krutá a těžká
jak hazard, jenž opil by nervy, však duše si žádal v zástavu ztrát.
Den ze dne věděla hlouběji: blaho i spasení zmešká,
kdo, s duší jeptišky zrozen, řeholní zradil by rád,
– míjela láska má, Bože, můj Bože, jen můra a bázeň a spád.
347
Minula mladost má. Minula láska má. Je přec možno z jich klatby
do země vejíti nové, pod jasný sluneční štít,
kde sen by jen prstí byl dobrou a kde čin ve zrání slád’ by,
se vším, co moudrost tvá vede v jednotu tajemnou, slit,
– můj Bože, je možno přec žít?!
348