ROMANTIKŮV PODZIM
Ještě žhne srpnový plamen ve větvích teplých i ráno,
kůra ještě je živá i ruka má na ní.
A přece: nad marnost marnost krve i mízy!
Jak mdlobné byly tu květy, jak bolestně bledé jich zrání.
Kde zavolá kraj, k němuž bych toužil: chci domů?
Neštěstí? Úskok? Či osud? Koho z nich obvinit, koho?
Aby tak netekly slzy na zjízvenou kůru,
aby tak nepálil výkřik ve stlačené hrudi
a vášnivé gesto v bezmocné ruce.
Koho? Ó tesknoto podzimního stromu
pod nebem, kde nechtěl a nesměl a nemohl vzrůsti.
Kůra ještě je živá i ruka má na ní,
pro nikoho, pro nic, co mírné vládne tu, zdejší.
Mé květy byly pláčem do marné svěžesti ranní,
mé plody jsou hořkostí večerem nedosycenou,
až spadnou, jedem budou, ne chlebem.
Pohřbi mne, země, kde jsi nejčernější!
428