Vyznání mé víry.
Ať si jiných smutné písně
Pouhé vylévají tísně!
Ať si chválí měsíc bledý,
Srdce puklé, smutek šedý;
Ať si hořké slze roní,
Umíráčkem stále zvoní;
Vlasy ať si bolem rvou:
Mne ke smutku nesvedou.
Kdo se žalu nepoddá,
Smutku zmužně odolá;
Ať i hořké chvíle zkusí,
Přiznati se předce musí:
Že v tom milém božím světě,
Přemnohá též radost květe;
A že hříchem hlavním jesti:
Stále bol na odiv nesti.
Moje radost, můj je ples,
Jako včera tak i dnes,
Vidět stále vůkol sebe
Jasné tváře, modré nebe;
Když i trochu hrom burácí,
Srdce tu hned nekrvácí;
[11]
Neb překrásnou pravdu cítí,
Slunko zase že zasvítí,
A že více dnů je příznivých,
Nežli pošmourných a bouřlivých.
Pročež rozervancům zkázu
Slovy, skutky věčně kážu;
A kdo se mi nepodrobí,
Svému štěstí kope hroby,
Ať je žebrák nebo pán,
Budiž věčně litován.
Pročež vzhůru, bratří milí!
Vztyčme prápor veselosti!
Hleďme bystře každou chvíli,
Smutek ať se neuhostí!
Vzhůru též, Vy sestry drahédrahé,
Jemných plesů věnce viňte!
Žití Vaše budiž blahé,
Dnové Vám překrásně plyňte!
Trampotám se vyhybejte,
Žalostem se nepoddejte!
Proti smutku veďme boj
Proti nám! kdo není s námi!
Hle, již proudí plesů zdroj;
Štědrý Tvůrce požehná mi.
Ejhle! toť z mé slabé lyry
Upřímné vyznání víry.
12