Napověda.
Študent ze mne býti měl,
Radou mého děda,
Náhodou se ze mne stal
Přítel napověda.
Jako študent umění
Bylbych v sebe soukal,
Jaktěživ bych byl nebyl
Z boudy na svět koukal.
Muzikanta zase chtěl
Otec ze mne míti,
Těm že jenom, říkával,
Zlaté časy svítí.
Musel bych co muzikant
Jiným hráti k sluchu;
Nyní hrají předemnou,
A já sedím v suchu.
Vůle otce, děda plán
Vše mi bylo v cestě;
Nyní žiju jako pán
V českém hlavním městě.
Ve dne si mě málokdo
Co umělce všímá,
Večer hlas můj slaďounce
Mnohé ucho jímá.
100
Herce znám i herečky,
Známť i pamět slabou,
Vímť já, když mi v rozpacích
Zraky boudu dlabou.
Jaký tu hned nářek jest,
Jaké rozkvašení;
Když v určitou hodinu
Mne tu ještě není.
Jak se o mne starají,
Jak mi přejí spásu,
Aby se jim dostalo
Šťastně mého hlasu.
Když pak herec roli svou
Umí jen tak leda;
Kdož mu medle pomůže?
Přítel napověda.
Když herečka v paměti
Z pravé cesty zbloudí;
Jenom z mojí boudičky
Pomoc se vyproudí.
Kdy že řeči zapletou,
Až poslouchat běda!
Kdo to klubko rozvine?
Přítel napověda.
101
Jen ta bolest jediná,
Ta mi mozkem vrtí:
Že se často předemnou
Materština drti.
Já však doufám jistotně,
Že se dočkám času,
Kde nebude potřebí
Více mého hlasu.
Pakli šťastně vyčekám
Tuto krásnou dobu,
S radostí pak položím
Kosti své do hrobu.
102