Zvyk – náš tyran.
Obrázek ze života.
Já a moji kamarádi
Chodili jsme vždycky rádi
Ve čtvrtek a v neděli
Ku slepému anděli.
A že tam čisto nebylo,
Nám se právě líbilo;
Podlaha byla plna špíny,
Po stěnách visely pavučiny,
Oknem sem tam polepeným
Sotva se slunce prodralo,
Nám však předce s pivem křtěným
Rozmlouvání chutnalo.
Teď hospodský, Bůh mu odpusť hříchy!
Buď z hlouposti nebo z pýchy,
Anděla slepého zapudil,
Zlatého z něho si utvořil,
Světnici dal vybílit,
A podlahu vyčistit,
Okna nové prorazit,
A čisté sklo v ně zasadit,
Tak že zrovna z ulice
Vidět je do světnice,
A kdo trochu bystře hledí,
Pozná z venku, kdo tam sedí.
107
Samý ďas tu novotu mu zpískal,
Kteroužto si pouhou ztrátu získal;
Neb kdo trochu na poctivost drží,
Žádnou chválu sobě neutrží,
Když nádheru podporuje,
A zlatého anděla navštěvuje.
(Dle Immermanna.)