HNIJÍCÍ DOBĚ.
Odříkat nazpamět ze starých knih
několik prázdně jen zvučících slov
o lásce k bližnímu, o pláči vdov,
zdvíhat však na ně zaťatou pěst;
slavnostně přísahat jediné z žen,
po straně hnízdit však smyslný hřích;
nad srdcem, v dírkách svých hedvábných vest
bezmocnou touhu a fňukavý sten
s hereckým postojem na trhy nést –:
to je to hledání neznámých cest,
zbabělá morálka, prohnilá čest –!
Kde jsou dnes oltáře otců, radostné oběti,
veliké sliby v požáru zemřelých století – –?
Kramáři, lupiči bídní, bezkrevní skeptici!
Na paty věší se hanba, hrozí vám prokletí
v prázdno se řítících, vyschlých, neplodných dob –
Starcové v šatečkách –! Jdou již pochmurní dědici,
hodí vás, skuhravé, v bezdný, hromadný hrob...!
61