NAD SPISY JIRÁSKOVÝMI.
Drahému Mistru AI. Jiráskovi.
Když rukou mávneš nade vším, když zdá se ti,
že na všech cestách stíhá lid náš prokletí;
když mníš, že osud bije nás jen po tváři;
že slunce dávno nesvítí a na nebi
že dohořela naše hvězda poslední –:
tu vrať se domů, domů vrať a s úctou přisedni
k těm vážným knihám plným přísné veleby,
jak našich předků modlitby a dávné chorály,
a plným krásy přírodní jak pestré korály,
jak na rozkvetlém, širém záhoně
hra tisícerých barev v záři polední.
A čti a čti – A pochopíš, jak velce, hrdinně
a cele lidu bědnému a sladké otčině
tví předci do služeb se dali jedině,
jak pohádkoví rytíři své princezně.
Jak nedbajíce svého já a prospěchu
a hladu, ústrku a slintavého posměchu,
jí žili jen a pro ni mužně, obětavě trpěli
a věřili, ó věřili, že povstane zas vítězně.
A roztoužen jak vzpomínkou a tiše zvroucnělý
jak u hrobu, vzlyk přemáhaje, štkavé pohnutí,
v těch drahých knihách najdeš zapomenutí
svých lidských bolestí a posilu a útěchu,
jak oni v kronikách svých, svatém zákoně.
117