POD PĚSTÍ.
Již s jásotem četl jsem tvoji poslední vůli,
že po tobě dědicem času a prostoru jsem.
Tu roztrhals náhle domnělou závěť svou v půli
a všemocným pánem mi určils osud a zem.
Již zřel jsem tě z blízka a čekal, ze stínu stromů
že vyjdeš a překročíš tichý, bílý můj práh.
Tu mrštil jsi bleskem svým prudce po klidném domu
a spálil jej celý, obrátil v popel a prach.
Již věřil jsem: ztajen jsi v květu, zvířeti, lidech,
jak před velkým Mojžíšem kdysi uprostřed kře.
Tu na zem jsi žíravý plamen pojednou vydech’
a řekl: Ať všechno na mojí hranici mře.
Ó, hrozný! Tvá ruka vinné i nevinné trestá,
jak vzbouřenců dobyté město šílený král.
Je lidskými lebkami k tobě dlážděna cesta,
jež počátku nemá a běží v nezírnou dál...
164