DVORNÝ BAČA
Ptal se mne bača: „Jakpak jste stará?“
„Hádejte!“ – „Myslím osmnáct let!“
„Osmnáct, bačo, pak že jste moudrý.
Styďte se, bačo, takhle mně lhát!“
„Tedy už dvacet?“ – „Mluvíte vážně?“
„Keď vyzierate na dvacet let!“
Můj dvorný bačo, kdybych já měla
jen dvacet let, svou zkušenost k tomu,
kde bych já byla! – Zavírám oči,
slyším znít zvonce rozprchlých stád.
Oveček bílých dvacet má bača
a dvacet černých smíšeno v nich.
Kdybych já chtěla léta svá čítat,
léta svá černá, bude jich víc.
A kolik bílých, kolik že je jich?
Počet tak malý vyšel by let,
žeže, dvorný, milý bačo můj starý,
s hory, kde sedím, a která kvete,
jako by jediné jí dán byl příkaz
vonět a kvést a zelení sytit,
18
v lázeňské údolí snést byste musel
holčičku malou, bačo můj starý.
Ale že černé s bílými čítám
tak jak vy v stádu ovečky svoje,
vzpřímena sama v údolí sejdu
kvetoucí úrodou zelených strání,
špalírem mohutných smrků a jedlí,
s pocitem, že v hoře za vaším stádem
stádo se zatoulá černých mých let.
19