ŽIVOT
To je život?
Refrén kupletu,
který třeskl z výčepu
do klepu
podkasaných žen?
Podivný sten,
zapomenuté písničky,
uzel u smyčky
k hrdlu přitažený?
To je život?
Ty nalíčené ženy,
udýchané klusem za rozkoší,
opilí hoši
nesmysly tlachající?
Ten rozum, tvrdě spící
před otevřenou krásou?
To je život?
Noci, probité s chasou
světoběžníků a poběhlic,
poklady, zavřené do truhlic
pod těžká víka?
24
Naostřená dýka
na milenku přichystaná?
To je život?
Ta řeka slaná
slz a vzdechů,
shon bez oddechu
do ulic, hlukem bičovaných?
To stádo štvaných,
unavených duší,
výhně komínů,
v nichž se suší
mládí a přemíra radosti?
To je život?
Ty všechny podlosti
vymýšlené za bezesných nocí,
jež upírem skočí
zrána bližnímu do týla?
Ta přemíra
rozvášněných slov a pohybů,
v každém záhybu
kus smutku a kus bídy?
To že je život?
Ta korouhvička,
25
vystrčená větru na pospas,
a jeden každý z nás
v závislosti od druhého?
Ten boj do tuhého
pro nic a za nic,
hromada hranic
k spalování citového přepychu?
Lup bez studu a ostychu,
kde se dá,
duše i těla prodejná –
to že je život?
Bez konce ptal by ses
růžencem otázek,
nejsi-li jedním z nich,
do toku života vržený oblásek
z prvních neb posledních.
Bez konce ptal by ses,
kdybys jim otročil,
kdyby ses od lidí
dávno byl nestočil
do jiných cest.
Kdybys byl nedospěl
v života běhu
k pobřeží samoty,
26
k pevnému břehu,
dlaní svých neposlech,
jež světy obejmou,
k hvězdám se nerozběh,
k cestám, jež výše jdou,
kdybys byl neuměl
říci si nakonec,
když úzká byla ti
od lidí sbitá klec –
hle, s lidmi bez lidí
je také možno žít.
Ani bys nakonec v životě nepostih,
co že je život!
27