NESOUZVUK
Někde se to stalo.
Na konec světa
jsou ještě taková srdce kletá;
v pouzdrech svých práchnivějí,
všemu se podiví,
ničím, co zřela, neumdlí,
za živa v odříkání tlí.
Takové srdce má žena moje:
Dal jsem ti srdce, dej mi svoje,
duši svou upsal jsem ti zpit,
proč mne chceš, ženo, zahodit?
Neříká nic a jenom se dívá,
slova jak psala by uhrančivá
bodnutím nože, které dí:
Máš-li mne rád, tak odejdi!
U okna stojí, do noci zírá.
Ženo má, kde je tvá láska a víra?
V pohledu jejím neblahém
noc temná je jak za prahem.
119
Je živoření to jen bídné;
ať křičí, spílá raději
než pohled, při němž krev mi stydne,
a zmírá láska s nadějí.
Proč nemohu jí povědět,
by nezvala to nevěrou,
ač tulákem jsem, musím v svět,
ji rád mám silou veškerou,
že pohledem svým zdržuje mne
od práce, lásky, od letu,
když v očích jejích vidím temně
setkání chvíli prokletu.
Odejdu jednou, nevrátím se,
když vyčítat mně neumdlí –
a žena moje srdce svoje
k obrázku mému přišpendlí.
120