U železného muže.
Jak tu stojí v plné kráse
Reka, obraz časů dávných,
Statný vojín věků slavných,
V bitvě strašný, vlasti k spáse!
Hlavu kreje přilbice,
Na níž vlaje chochol černý,
Po boku meč visí věrný,
Železem též krytá pravice,
V ní pak strmí strašné kopí,
27
Ježto v nepřátelské řady
Krveplné tam i tady
Nechávalo stopy! –
Vítej, reku přeudatný!
Pamatuj mne na věk statný.
Duch můj zlaté chvíle slaví,
Kdy si zašlých reků činy,
Proslavené vlasti syny
V pokoře před oči staví;
Kdyžto živé krve proudy
Zmužné probíhaly oudy,
Váženy hrdinské síly,
Bojem ztuhly v těle žíly;
A kdy zhoubce vlasti vstal,
Četný zástup reků vzal
Dobrovolně v ruku meč,
V krutou spěchal seč,
Odkud se co vítěz vrátil,
Buď jej břitký ocel zchvátil!
Zašel dávno zlatý čas,
Ostala jenom památka;
Pravnuků věčných hromádka
K slávě zdvihá slabý hlas.
28