U zlatého kočáru.
Kdo mamá kočár, ten má koně,
Ten má také ekvipáž;
Ty, že pěšky klusat musíš,
Darmo sobě naříkáš.
Není každý v skutku šťasten,
Kdo se bohat zrodí;
V kočáru se tělo vozí,
Srdce pěšky chodí.
Také každý nenaříká,
Kdo si pěšky kráčí,
Srdce často v štěstí plyne,
Nohy bláto máčí.
A pakpak, bratřebratře, pomni na to,
Všem že slunce svítí,
A že všechno není zlato,
Co se jasně třpytí.
42
Koho osud z vznešeného
Vozu jednou shodí,
Nohy chůzi neuvyklé
Špatně pěšky chodí.
Kdo však stále pěšky chodil,
Pak kočár si koupí:
Jakby koně jakživ míval,
Do kočáru vstoupí.
PročežPročež, bratřebratře, nenaříkej,
Že kočár ti chybí;
Jen když se ti ostatní svět
A ten život líbí.