MOŘE
(Na rivieře)
Ty neznámá pevnino, světlo za mořem,
ty rostoucí bode,
proč mne lákáš?
Láká-li neznámo jako něha,
proč by neměla lákat smrt?
Je-li neznámo vším,
nežiju v přítomnosti
a nemusím do cizích krajů.
Stačí mi po nich toužit
jako po lásce,
o které vím, že je,
a přece ji nemám,
20
po které toužímtoužím,
a přece ji nedosahuji.
Mé veliké, nádherné moře,
čím jsou proti tvé velkosti lidé?
Klubíčkem, zmítajícím se
ve falešných zvucích
při falešném úsměvu
nalíčených rtů.
Hučíš, jako bys se chtělo
vylít z břehů
a zaplavit poušť lidské malosti.
Cítím s tebou!
Pro mne jsi živlem,
ne kulisou,
pro mne jsi krásou
s odkrytými rysy.
Jsi v ruchu kolem
jedinou živou bytostíbytostí,
s kterou si rozumím
a ku které lnu.
Nemít zde tebetebe,
nemohla bych dýchat,
nemít zde tebe,
byl by vylidněn svět.
Ty máš lidskost,
ne oni,
ty máš krásu i velkost,
i tvořivou sílu,
ne jejich nádhera.
Ty jsi mým druhem,
tvou hudbou se opíjím,
tvou krásou sytím svůj zrak,
tebe miluji,
v tobě nacházím vše božské i lidské.
Ty, jež omýváš břehy
a zrcadlíš nebe,
21
víš o všem,
jako bys bylo pohltilo život.
Leží na tvém dnu
a vychází na povrch
v podobě vln.
Na tvém dnu je vše,
jako v hlubinách krásných
a strašných duší,
jsi plno mluvící a mlčenlivé,
velké a lidské krásy!