SAMOTA TICHA
Samota ticha! Není většího kouzla, ani většího pouta s životem. Je v ní čistota i mír a člověk stává se v ní člověkem. Je dobrá a laskavá a plná pochopení, myšlenky v ní mají vždy na květ. Je plodná na krásu jako radost a nezná lámajícího neklidu. Samota. Spojení s duší lesa, se záhadami obzorů, s velkostí štítů, se smutkem zapadajícího slunce, s radostmi probouzejícího se dne. Modlí se deštěm a vůní dává rozhřešení. Zápasí ptačím zpěvem a předhání se změnou nálad. Samota horská, plná přípovědí i vyslyšení a tajemného vzrůstu. Slibná i v nepohodě, horoucí i v chladu. Samota srdcí, kam vniká jen krása. Samota ticha.

ŠTÍTY
Dnes hořely štíty! Rudými, nahými těly planuly a kouřem mlhy se draly. 9 Z pochodní borovic slzy kanuly do tmavých nádrží propastí; o větve smrště se rvaly, o smilování k nebi je zvedaly, by štítům shořet nedaly nebeské blesky, mračen světelné stezky. A padaly mlhy hasícíhasící, jak obleky padaly na těla ohořelá, jak opony na výhně kypící, na lůna osiřelá lesních mýtin. A jediná myšlenka svorná ovládla les i srázu úvaly; až mlha se odvalí a přívalu běs, by oky mlžných sýtinsítin do dáli jak velkosti symbol čněla zas štítů čela vzdorná.

STEZKA V HORÁCH
Jdu nad srázem. Ty se mne lekáš? Vždyť jsem tak měkká a svůdná jak milenčina náruč roztoužená. Listím kapradin jsem obkroužena a dechem květů. Jsem schůdná a nadarmo čekáš, že tě znavím, když se k výšinám pnu. Povím ti pohádku nejednu o těch, kteří tudy šli a nedošli, 10 o těch, ježjiž spí tam v bezednu, kam je tajemná síla volala a kde jsem jim ustlala jediným proradným kamenem, který jim tvoří teď podušku v propasti na lůžku, kam sklání se sráz se svým břemenem potoků dravých a lesních vývratů. Přejdeš-li, nejvyšší odplatu mám pro tě: obzorů tajemných dám ti pak uzřít dálavu, v ní krásy záplavu, a hrůzy propastí bezedných, z nichž není návratu.

TATRY
Tatry, Tatry moje, sluncem rozžhavené, štíty roztavené v krásy zdroje, vzpomínkou se nořím jako do příboje snů a kouzlakouzla, na vás pomyslím-li. Vaší krásou hořím, kterou vy jste pláliplály, když jste v noci zdřímlizdřímly nebo za dne stálistály jako bohatýři. Lesy vaše cítímcítím, jak svou vůní hýří, louky rozpestřené tisícerým kvítím. Vidím úzkou stezku, k výšinám jež míří, 11 úval vidím v blesku, stopu netopýří, na travnatých stráních bujných metlic chmýří a jak s vámi splývám v tichu samot vašichvašich, životnější, bližší duše má vás vidí, cítí – přátel dražších že by nenalezla uprostřed všech lidí.

VYSOKO!
Vysoko, vysoko musíš jít za protěží, modru nebes se přiblížit, mrak musíš předhonit, kol vod, jež úprkem běží, musíš se brát, až tam, kde sněží a příkrý je spád! Nesmíš se prohlubní bát, jež v úvalech leží, hvozdů, jež kolem se ježí, by stín jich tě zmát. Stopou, jíž člověk jde ztěží, musíš se dát! Vysoko, vysoko musíš spět za kořistí, větru i slunci rozumět i šepotu listí, nikdy se bázní nezachvět, a vědět, že výšin čistý květ utrhne jen poutník čistý! 12

VZPOMÍNKA
Vzpomínko, utkaná ze všech květůkvětů, jež horskou stezku vroubí, z vrbice fialové, z nebesky modrých zvonků, z mladého doubí i přediva útlých stonků, co dříme v tobě vznětů a vůně! Jak žilky achatové myšlenek vlákna v jedno tě pojí. Jak pramen, sníh bílý vsákna tvůj tok se dvojí a hučícím vodopádem dolů se řítí nad osudů spádem. Vzpomínko, uvitá z kvítí štědrou dlaní jednou, cením tě nad všechno v žití! Jak nebes modro, jak tůň neprůhlednou, jak nejvyšší krásu a dobro, jež často tak a vděčně ruce mé ke rtům zvednou a zlíbají nekonečně.

V LÁSCE
Máš mne rád! A já objímám celý svět, a kamének v strouze ke mně mluví a nebe je pro mne jen svátečně krásné svou nejčistší modří. Les je pohádkou a zázrakem je mýtina v slunci. 13 Mech a tráva, divoké trsy květů, vše vyrostlo jen pro nás! Jahody a ostružiny chutnají jako nejsladší sousta k douškům tvých polibků. Za clonu bříz schovávám svůj loudivý úsměv, který ty lovíš jako záhadu i povzbuzení. Pod tvými rychlými kročeji zapraskla větévka... Již jsem v tvém náručí... A les se dívá – dívá, ale nezávidí. A tobě se zdá, že mé rty proměnily se v jahody a oči v ostružiny. Jsou rudé a černé jako ony a chutnají jako ony k douškům polibků. A ty se na mne díváš očima lesa a měkce – jako mechem vystlaná je tvá náruč, v nížniž klesám.

DOMLUVA
Ležím na teplém těle naší travnaté cesty... do jejích vlasů pláču své slzy. Líbá mne vonnými rty a hladí měkkým dotekem, povídá šumem – a těší... Slunce dopadá na mýtinu jako tenkrát na náš život. 14 „Máme se nač těšit“ –těšit –“ řekl jsi tenkrát a slunce neslo svou zlatou korouhev vysoko nad hřebeny hor. l dnes planou v slunci, ohromné, neprůhledné krystaly zlata! Ukazují k výšinám prsty svých skal. Ještě výš – až tam, kde není cest? A duše vzlétá na jejich příkaz ještě výš, kde není cest a závor a hranic. Náš jediný styk, náš vroucí, nerozlučitelný. A cesta mne tiskne na teplou svou hruď a šeptá konejšivě: – tak vidíš – tak vidíš!

STROMY
Zda stromy z údolí těm ve výši závidí, že daleko uvidí, že mají k nebi blíž, že se nekrčí k potokům v lukách a v zeleni úbočí že nemají oporu a větve své k nebi pnou jak ruce ve vzdoru? Zda stromy v údolí, jež krotké chaloupky stíní, závidí druhům svým na horách, jež vítr v prorvy vklíní? Či zda strom – bohatýr ve skalách na stráži, kterého vítr nesráží, ni blesk, po lidech nemá stesk, zda za bouří 15 v údolí netouží? Komu z nich hůře a komu líp: zda tomu, jenž ve výši má svůj vznik, či tomu, jenž hlídá okénka cíp, kam měsíc jak milenec vnik?

SALAŠ
Malá salaš, jako utonulá v širé pastvině, ke skále se přitisknula, hledí nevinně jedním okem na sever a druhým k západu, jak by sama těšila se z toho nápadu, že k té výši vyhoupla se. Na ovečky hledí v dáli, jak se v moře zatoulaly zelených těch vln – malá salaš, úkryt v hoře, vzduch kol vůně pln – schýlená jak ve pokoře.

CIKÁNĚ
Jak kozle kamzičí na horský sráz se snesl skokem cikán maličký se džbánkem borůvek, jež chtěl mi dát. Tak hleděl, jako by se přišel ptát pohledem černých očí, nad líčky 16 jež žhnuly, pověz, černější kdo z nás, zda borůvky, či pohled očí mých, jež nikdy neskryje strach pod víčky. A plachý byl jak pták, jenž přišel lov si urvat k lidskému až obydlí. Jak dravec spárem – mincí drobných kov do dlaně tiskne. Kde se usídlí dnes večer, zítra, neví. Jahodí dnes poduškou mu je a zítra vřes a jindy mechu kryt, jenž lahodí se ke snům sametem. Tak celý les má dary proň, když běsní i když něm se nad ním klene, aby patřil těm, již zmírají a zrozují se v něm.

NA PASTVĚ
Zní zvonek, druhý, třetí, v celé směsi teď znějí. Stádo pestré – na stráži je bílý pes. A běda kravce, jež se odváží a za šťavnatou pící zaběhne si dál, než je určeno. – Jdu za nimi v houšť lesní, za pohledy plachými velikých očí, zvuky jasnými veselých zvonků, k psíku, jehož hlas zní výhružně, jak děl by – nelze čas hrou mařit, paní, s city vašimi. Na všechny strany těká, na ocas jak bílá vlajka by se vyšplhala – tak důležitě do výše jej pne. – Uhýbám jim – a stádo za mnou jde s hudbou svých zvonců, za mnou zůstává jak píseň, kterou louka dohrávádohrává, než do nočního šera zapadne. 17

CESTIČKO, CESTO...
Cestičko, cesto, kam mne vedeš? Vlasy mi ve větru vlají i šat, tváře mi ruměncem plají a chvat mne k výšinám svádí. Jak vánek hladí a metlice u cesty kývá, když radí – jdi dál, zázraky uvidíš! Cestičko, cesto, ty víš, když po tobě spěchám a výhled mi kyne ku známým střechám, kus srdce že tady nechám u modrých tvých zvonků, kus duše že vpletu v tom letu do jejich stonků – a vítr že píseň mou roznese jak chmýří po lese. Cestičko, cesto, veď mne jen výš, kde oblaka uzřím i hvězdy i spád, kde k písni mé zahučí vodopád, až tam, kde se vrcholky rozsněží bílými tělíčky protěží, jež někdo mi zapomněl dát! 18

MODLITBA V PŘÍRODĚ
Bože vesmíru a přírody, buď veleben! Zelená hora – boží náruč mne přitulila, obklopil mne sesterský kruh vysokokmenných sosen. Padlo na mne tvé požehnání v podobě slunečního paprsku, tvůj úsměv snesl se ke mně v pohybu větví. – Hříchem lidským je nenasytnost – i já jím trpím. V tvé božské náručí toužím po objetí člověka. Aby ti byl podoben i silou i krásou. Aby v jeho duši byla i příroda i vesmír a život s ním jako putování po zelené hoře. Bože vesmíru a přírody, dej, ať je ti podoben můj Druh! Ať jsou jeho úsměvy jako sluneční paprsky, jež dopadají na mne větvovím, jeho pohlazení jako dotek mechu a jeho síla jako hradby skal. A jeho věrnost nevysychající pramen a jeho láska jako příroda se všemi svými zázraky. Bože vesmíru a přírody, buď veleben! 19

LES SE MODLÍ
Les se modlí... Což nejsou jeho ruce zdviženy k nebi? Což nekanou po koře sosen obětní slze pryskyřice? Pestří motýlové tančí závitový tanec k uctění slunce, pavouci rozpředlyrozpředli průsvitné baldachýny, kadidlo vůně stoupá k nebesům, koryta průzračných potoků jsou křtitelnicemi sterých životů. K varhanovému šumu větví ozývá se zpěv ptactva, připravují se hody přijímání na oltářích přírody. Slunce na znamení milosti dalo jim všechno své zlato. Les se modlí pohansky, beze slov koře se slunci.

MOŘE (Na rivieře)
Ty neznámá pevnino, světlo za mořem, ty rostoucí bode, proč mne lákáš? Láká-li neznámo jako něha, proč by neměla lákat smrt? Je-li neznámo vším, nežiju v přítomnosti a nemusím do cizích krajů. Stačí mi po nich toužit jako po lásce, o které vím, že je, a přece ji nemám, 20 po které toužímtoužím, a přece ji nedosahuji. Mé veliké, nádherné moře, čím jsou proti tvé velkosti lidé? Klubíčkem, zmítajícím se ve falešných zvucích při falešném úsměvu nalíčených rtů. Hučíš, jako bys se chtělo vylít z břehů a zaplavit poušť lidské malosti. Cítím s tebou! Pro mne jsi živlem, ne kulisou, pro mne jsi krásou s odkrytými rysy. Jsi v ruchu kolem jedinou živou bytostíbytostí, s kterou si rozumím a ku které lnu. Nemít zde tebetebe, nemohla bych dýchat, nemít zde tebe, byl by vylidněn svět. Ty máš lidskost, ne oni, ty máš krásu i velkost, i tvořivou sílu, ne jejich nádhera. Ty jsi mým druhem, tvou hudbou se opíjím, tvou krásou sytím svůj zrak, tebe miluji, v tobě nacházím vše božské i lidské. Ty, jež omýváš břehy a zrcadlíš nebe, 21 víš o všem, jako bys bylo pohltilo život. Leží na tvém dnu a vychází na povrch v podobě vln. Na tvém dnu je vše, jako v hlubinách krásných a strašných duší, jsi plno mluvící a mlčenlivé, velké a lidské krásy!

VÍTR
Jak mne děsí ten vítr, jenž lomcuje mými okny a do kraje posměšnou písničku píská. Z širého světa vzpomínky přivál do duše, které se stýská, a teskný a posměšný doprovod hude. Jsem vítr, osud a kat příhod a činů. Marně se přede mnou skrýváš do myšlenek stínu, všude tě stihne můj chvat. Zas jeden rok a zas příhod řada v minulost zašla. Cestu si našla do duše tíseň? To moje píseň na skalin bok ozvěnou padá ostrá a krutá. Ošlehá domky, 22 nad stráně vznese větviček zlomky urvané v lese, tam, kde jsi v poklidu sníval. Všemu se vysměje, rozfouká všechno, co rád jsi míval, běsů mých příval. Již mne neděsí vítr. Poslouchám – rozumím... Marná tvá zloba! Zas přijde doba, kdy nářek tvůj divoký utlumím. To moje píseň zazní touhy a naděje plna, na skály života dopadat bude jak moře pěnitá vlna – a tam, kde výsměchu tvého skřeky jen zněly, tón hrdý a smělý se vznese a vítězství nad tebou dobude. A jediná větévka nebude urvána tebou v mém lese, kde dál budu v poklidu snívat. Na Sylvestra r. 1922.

SMUTNÝ KOUT
Smutný kout země, takový odstrčený, tichý kout, všechno v něm malé a drobné, že pohledem jedním lze obsáhnout vše, i to vetché, i zdobné. 23 Takový odstrčený stařeček krotký, který by ještě rád byl mlád, aby moh se slunce východem vstát, v úprku doběhnout stád. Smutný, jak příběh smuteční o lidech, kteří k hrobu jdou, k životu, k smrti netečni. Taková píseň za vodou, jež umlká v den sváteční. Takový opuštěný sběhzběh, od světa, krásy, od lidí, který si stranou na zem leh, rád, že ho nikdo nevidí.

PRAHA Z PETŘÍNAS PETŘÍNA
Bílá v svých květech, červánky zruměněna, dychtivá, proměněna jak milující žena – zdravíš mne, Praho! Čarovnou větu šeptáš mi, přípověď večer tvůj dává, když vlaho a zdola hlasů změť zaznívá v odpověď na to, co duši je draho. Démanty lesknou se světélka ve vlasech zelených strání. Mušky jen mihnou se jak rosa na klasech v trávě, když večer se sklání. Světelné pásy pak sevrou tvé boky, 24 z tmy akát zavoní, do písně opojné sloky smích jarní zazvonízazvoní, než ztichnou milenců kroky. Nad hroty věží věncem svých zahrad, ve kterých bíle to sněží, tyčíš se z rána zas svěží, polibky slunce zruměněna jak milující žena, jíž v kráse se jiná vyrovná ztěží.

BÍLÁ SOBOTA
Je klid a ticho. – Někde jenom v dáli od mýtiny, jež rosou jarních dešťů se skvěje na slunci – zvuk trilkující v pokřiku ptactva pronikavě jásá a ze strání, kde houštiny jsou měkké, v závanu větru, na paprscích slunce fialek vůně sestupuje dechem. A na cestách, jež vlhkem dosud svítí, otisky střevíců jdou šikmým řadem a nad nimi širokou vlnou proudí postavy baculatých venkovanek. Kroj odložily, jež tak dobře šatil houpavé boky, prsa pod kordulkoukordulkou, a podivně se nesou v rovných jupkách a v šátcích bez smělého uvázání. Tak rád by člověk zavolal, když vidí tu silhouettu směšně nepůvabnou v šedavé vlně, v tuctovém tom střihu, jež polo městský stopu kroje chová: „Najděte zas v své truhle po babičce poklady krajek, barev, vyšívání 25 a pod suknicí krátkou v řasách máků ukažte pěkné nohy baculaté. Zda víte, jakou byla krasavicí babička vaše, když se s hochem vedla, jak z rukávců se nahé lokty smály a z pod šátku ta líce jablková?jablková?“ Již silhouetty jejich šednou v šedi... Jen hlouček hochů na louce se honí pod jabloní, jež pupence má sotva – a ještě slyšet, jak tu klouček mačká svou hračku z rána, řehtačku a křehký radosti symbol, vejce malované. – – – – – – – – – – – – – – Na vetché věži zvony vyzvánějí předehru slavnostní a les je sirý i dědina i cesty. Soustředěno vše k místu jednomu, kde honorace v svátečních šatech, se sváteční tváří a nízká klenba písní přeplněna, v které se dětské hlasy překřikují a varhany svůj průvod pobručují. Korouhve s chvojím, bílý brokát nebes, vše připraveno. Silné svíce planou. – Lid v řadách jde, muzika spouští vážnou, šum proudí, řady kročejů se množí. Pak tichne zvon a rázem vše se mění; pobožný výraz s tváří zmizel zcela. A hudba hraje pochod, kroky dupou a každý spěchá. Hlad je po tom půstu a k večeři je jehně se salátem. – – – – – – – – – – – – – – Tam nahoře, od mýtin, rosných deštěmdeštěm, jde slabá vůně fialek jen dechem, jak kadidlo z kouřících lesů stoupá. Je klid a ticho. Člověkem byl Kristus! 26 – Kos ještě zahvízd’. Kročejů jak šelest by tudy šel... A šerem, které houstne, ramínka útlá bílých břízek svítí. A bez oslav, bez vyzvánění zvonů, svic silných plápolu a poklon davu les svého vzkříšeného Boha vítá. V Luhačovicích r. 1909.

LISTÍ
Podzimní verše zní v šumotu listí... Slyším je, píši je. Budeš je čísti? Nebo jen spadnou jak krůpěje neslyšně v zlaté závěje suchého listí? Podzimní píseň – vítr ji zpívá nad řekou, v sadech i v ulici, a když se podvečer do oken dívá, nálada přichází zimomřivá – stromy se chvějí jak v zimnici. Chtěla bych verše své položit na tvoje okno jak se stromu list visitku podzimu – vzpomínkou hovořit o jaru, o létu, jak bylo, jak bude v rozkvětu. – Budeš-li verše mé číst? – – – – – – – – – – – – – – Z vás spadlých ani jeden to není, jenž šuměl mi do léta, nejste to vy, v nichž vítr teď plení, jichž zlato odlétá – nejste to vy, jichž stíny mne kryly 27 i sny mé rozpiaté ve větvích, nejste to vy, již hovorů, v kterých tryskal můj smích, svědky jste byly. Z těch, co zde podzim v cestu mi střás, žádný mne neviděl štěstím se chvět, žádný z vás nemůže rozumět tomu, co neviděl žádný z vás. – – – – – – – – – – – – – – Do ticha, do šera, co vás napadalo – na větvích do kytic co se vás svilo, co se vás kolem rozestlalo a co vás na větvích ještě zbylo! Podzim hýří, plnými hrstmi zlato rozhazuje, vítr mu pomáhá, v zlaté chmýří, jež se stromů padá, z plných plic duje. Do ticha, do šera, co vás napadá, než odumře celá má zahrada, než život můj půjde spat tak krotce do svých břehů, jak na svůj hřad domácích slepic řad a v zlatém listí již kroky mé nezašustí – do ticha – do šera.

PTAČÍ PÍSEŇ
Vy ptáci, kteří bohu zpíváte za časných jiter, kdy je pustý sad a jenom vůně vane odevšad a rosa v křtitelnicích země plá – 28 vy lidem jenom někdy – náhodou svůj trilek hodíte, tak jako vám své drobty hodí něčí ruka mdlá. Jak závidím vám! Volně přírodou když letíte a píseň do ticha k úsměvům slunce když se rozvzdychá neb rozjásá – tu žádný světský řád ji neztlumí. S tou jarní pohodou ticha a míru – zpěvák, člověk jenjen, se nesetká. Jak pták, jenž vyplašen je nepřítelem výrem, v šeru on závistí uštknut k písni ladí ton a čeká na drobty. Kde jeho bůh, by jemu zazpíval? Zda lidský sluch mu dostačí a mrtvých světel pár, jež v sále rozžehli, když den se stměl? Kdo v sále jeho písni rozuměl jak větev kosu, když si na ni hvízd, kdo z lidí tak se zachvěl, jako list, když pták mu pěl? A zpěvák, člověk jen, po vašem příkladu pryč od lidí se utíká a v sadu, samoten, kde bohu zpíváte – vám závidí. [29]

V KRUTÉ CHVÍLI
Čekala jsem v předsíni operačního sálu, ucho na dveřích a srdce ve spěchu. Venku chodila matka bez dechu sem a tam. Byl to klam? Za dveřmi jasně zněl otcův hlas... Jak kdybych s nimi byla, viděla jsem a cítila vše: jak ošetřovatelka nástroje rozložila jak kněz svou knihu před tajemstvím mše, a chirurgův milý bas se klenbou třás, když proti obvyklému zvyku k vlídnosti sáhl místo k narkotiku. Jen ať se nechvěje ruka! Co na tom, že srdce mé puká a nekonečně pro mne se vleče čas, že myšlenky k budoucnu bojí se vzlétnout a život že zpochmurněl. – Zda uslyším ještě ten drahý hlas šeptnout? – Jen aby netrpěl! – Jak živá rána bolí dnes láska, jak citlivá deska všechno mi vrací napietínapětí mozku, když v karty hrací Osudu zírám. Co věští jen? Bude-li ještě zítřejší den nadějí jasnou prosvětlen? V té chvíli, kdy zmírám, za nic se na to nedoptám uchem na dveřích operačního sálu, matky, jež bloudí sem a tam. 33 Jako bych neměla těla. Jen můj duch se vznáší přítmím síně v chvíli té. Zoufalství, bolest, naděje, stokrát jsou v mžiku prožité a srdce běh se mění v cval. Za dveřmi otec mluví dál... Pak ticho. – Vím – teď nůž se vznes. – Jen provede-li šťastně řez? – Je slyšet zas chirurgův hlas. Napiatě lovím smysl vět... „Jaký pak sport jste pěstoval?“ – Chci odpovědi rozumět a slyším ji: „Od útlých let jen jeden – že jsem pracoval!“ –

OTCI
Jak se ta noc vleče v předsíni nemocniční k bezradnému zítřku – v těch zdech, kde před chvílí poslední vzdech vydal můj otec. Nemyslet – spát... Stále tu ruku vidím, jak hledá dopis: „Nezapomeň ho odeslat!“ Je to kletba, neb požehnání práce, že ještě v poslední chvíli promluvil advokát? Nevěděl, že z života má jen krok? – A teď tam klidně spí, bez obavy, že zmešká u soudu „rok“ a bude spát ještěještě, až se rozední, můj táta! 34 „Jsi hrdina, táto!“ – řekla jsem, když jej nesli z operačního stolu. „Jsi hrdina, táto!“ říkám mu na pozdrav poslední. Rozuměli jsme si spolu v radostech i bolu, vzdorovali jsme osudu, jenž drtí, milovali jsme život, nebáli se smrti. Jsem sama... Ne, jsme spolu jako dřív, kdy v pochopení setkaly se zraky. Máme v povaze stejné znaky. „Táto, ty jsi hrdina!“ – – – „A ty, Mařenko, taky!“ – –

OTCOVA LÁSKA
Vzpomínám na otce krásně, ne s želem, vzpomínám dojata, vím, že již tenkrát mne miloval duší i tělem, než byla jsem počata, již tenkrát vším, co nejlepšího měl, dařil mne do vínku a o mne, která přijdu, již se chvěl. Vím, že můj příchod vítal dávno před příchodem své duše tajemstvím, jež jednou zvím, a těšil se, až živým budu bodem, až život prosvětlím matce i jemu smíchu sterým svodem. Vím, že mne miloval tak na mne čekaje, že se mnou byl, by příchod do světa mi usnadnil, 35 a dřív že nežil, až od chvíle, kdy kroky moje střežil. Vzpomínám na otce teď, kdy ho není, jako on na mne, než přišla jsem; na jeho život plná pochopení a na jeho lásku s úžasem.

NA ŠTĚDRÝ DEN
Květiny, které otec nosil mi v dny velkých svátků, s úsměvem, jenž děl: hrst květů nesu jen, však, kdybych směl a mohl – celý život tvůj, jak sen by jimi rozkvet – – růže, květy mé, vy ze všech nejmilejší byly jste, jimiž mne Osud obdaroval. Tak milenec by ženu nemiloval, ni muž, ni bratr. Trojí lásky té je souhrn pouhým stínem proti té, v které mněmě otec choval. Je Štědrý den! A v teple rozvité jehličí voní. Stoly pokryté byť byly dárky, prázdné ruce mám... Po květech otcových je vztahuji a vzpomínám – těch růží vzpomínám. 36

KDYŽ STROMY KVETLY
Vzpomněla jsem – dva roky tomu již. Bylo to v jaře, otec ještě žil a do zahrad si vyjít zatoužil, kde stromy kvetly. Šel jako dítě jaru v ústrety, pohledem hladil trávník, křovin metly, jež zlatem chvěly se, i sedmikrásek pestré konfety, jež jaro ve hře rozhodilo kolem, i hlohů poupata, jež rděla se u cesty naší. My cítili, jak všechno kolem raší, jak sílu přijímá strom od kořene a krásu od slunce, jak vše se k němu žene a země před ním úrodný svůj klín pokorně rozprostírá. Vzrůst kolem byl a radost rození, nic nemluvilo o tom, že se zmírá i v jarech takových. V tom z cesty zazněl smích... Šli milenci a neviděli nic, než sebe v očích svých. Řekla jsem otci: „Láska krásná je, když mládí slučuje. Těm starým, zdá se mimi, jen jaro půjčuje, co mladým rozdává.“ A otec, ukázav, kde květů záplava se chvěla bělostná, ozval se jednou větou: „Je pravda, v mládí láska krásná je, však staré stromy nejkrásněji kvetou.“ 37

KRÁLOVSTVÍ POZEMSKÉ
Říkal mi: Nebát se, ničeho neželet, každý den s úsměvem vítat, do lidských běd, když nejtěžší jsou, že pojednou jakoby před sluncem závoj se zved – počíná svítat. Miloval skutečnost, pohádky však přec nikdy nepřestal čítat. Věděl, že sny v šero všedna si vplítat neškodí nikterak. Z mála byl tvůrcem radosti. Pěnkavy tikot, motýla let, příhoda, malá na pohled, často mu stačily ke štěstí. V hluku a víru žil v tichosti, za čím se jiný neohléd’, viděl a miloval. Nadzemské rozuměl řeči: jak šťasten být a jak si srdcem svým přiblížit veliké království pozemské.

CELÝ SVĚT
S úsměvem vešel. Nesl mi něco k dárkům, jichž bylo již na tisíc. Do vlídných záhybů složená líc věštila objev. A tajemné něco v obalu z papíru přede mne klad. Však dárek když ruka má chtěla již brát, jak dítěti ve hře vzhůru jej zved a šibalský úsměv mu do zraků slét. 38 I já chtěla chvíli tu prodloužit jak pomlčkou radost. – Co jen as balíček skrývá? – Hádej jen! – Což prázdný je-li, dobrý den si ze mne tropíš? – Otcův hlas však zvážněl náhle, když mi děl: „Jen pohleď, co bych dát ti chtěl, kdyby moh’ sen být vyplněn.“ A z obalu, jak modrý květ drobnůstku něžnou na pohled můj otec v štědré dlani zved. – Kulatý globus – celý svět!

JARNÍ SMUTEK
Mé nejsmutnější jaro, jak tě vítat? Mně zdá se, že i ty jsi plno hoře, den, v červáncích jenž začal slibně svítat a nach dal tvářím luk i sosen koře, že zšedne dřív, než slunce zajde k hoře. Tak cítila jsem tebe, jaro, dřív, jak modlitbu, jak dotek políbení, jak rozkoš, s kterou do kvetoucích jiv pták usedá. Ze smutku vykoupení tys neslo vždy, když ze zahrady kýv strom kvetoucí. – A dnes tě cize zdravím, do zahrad jdu a nevidím tvé krásy, kol tebe spěchám, kroků nezastavím a slepý je můj pohled pro úžasy tvých zázraků. Jak cizince tě minu. Jdu hlavou v slunci, ale srdcem v stínu. – – – – – – – – – – – – – – 39

NESTOJÍ TO ZA TO!
Můj otec říkal: Nestojí to za to do dlaní hlavu klást a mučit se a mást, že to, čím včera srdce bylo jato a co se zdálo nad ryzí být zlato, dnes povaleno, zašlapáno v bláto. Můj otec říkal – nestojí to za to! Vždyť jednou vše – i život celkem vzato – i ze zklamání sterých všechen bol, jak obilí, jež po dozrání sžato kýms zavezeno bylo do stodol, dá úrodu, jak vůni květný stvol. Můj otec říkal – nestojí to za to na lidský nevděk myslet, na nezdar. Jen ty nes lidem dáldál, co duši svatosvato, a nemysli, když dáváš, na svůj dar. Jen když tvé nitro, věčnou láskou vzňato, co rozdalo i co mu bylo vzato, ví najisto, že vše to stálo za to.

PŘÍRODOU
Dřív rozkoší chvěl se pole lán a něhou svítila kopretin běl; tak přírodou šels, jak světa pán. Dnes vítr ti podzim připomělpřipomněl a na lukách květů zbyla jen hrst, jediný plod není nerozdán a stlíváním voní země prst, v níž pohřbeno je, co rád jsi měl. 40 A smutek ti lítá nad hlavou jak předivo bílých pavučin; tulákem jsi, jenž s únavou naposled vchází do lučin, kde odumírá celý lán jak srdce tvé i vlasů běl a kde list větrem oderván ti zánik teskně připomněl. Ty dál však jdeš jak světa pán přírodou v kráse smuteční a pohled tvůj a úsměv tvůj je jako paprsk sluneční. [41]

ROZLOUČENÍ Památce dr. Fr. Veselého
I.
Co přimělo mne ruku pozvednout a zvolat „Ave“, když jsi nesen byl z příbytku našeho? Proč pozdravem jsem římským zdravila tvé ostatkyostatky, jak svého vítěze kdys zdravil lid, čekaje u bran Říma? – Dnes už vím. Pohybem zdravila jsem bezděčným vítěze nad životem. V neznámo, svých skutků nesen jasnou perutí, bys pozdraven tak – vešel vítězem! II.
Zvuk varhan zní a za zvuku těch tonů se rakev pohnula a mizí za oponu. Za chvíli tělo tvé tam dohoří a v domov půjdu sama... „S tebou jdu“jdu,“ hlas známý, drahý ke mně hovoří. A jak když z mraků svět se vynoří hvězd čistých, obzory se otvírají k výšinám novým. Vím, že nepůjdu již sama životem, že budeš se mnou dál v sloučení, v kterém lidé nezmírají. 45

Z POHŘBU
Z pohřbu se vracím – v pusté obydlí že vejdu, mním, kde stesk se usídlí a kde své dny jen smutkem vyplním. S obavou kliku tisknu – do dveří jak cizích šla bych, kde mne nečeká hostitel známý s vlídným úsměvem, by dál mne zval. Než kouty zšeřelé se jasní vzpomínkou. Tam pero je, jímž psal, zde kniha, které dotekl se kdys, tam váza, kterou přinesl mi v dar, zde dílo započaté, náčrtek ku řadě přednášek. Tak zmar jen tělo vzalo. Duše žije dál a vzpomínkou v mém mozku hovoří. Shořelo tělo, duše neshoří.

ZE SNA
Ó, nejsou netělesni ti, kdož milovali, v svých urnách ztajeni. Co polibků a něhy kdysi dalidali, vše žije dál! Jsou jenom znaveni a sní, aniž by tichu žalovali; je blažen ten, komu se o lásce sen dlouhý zdál a šerým ránem nebyl probuzen. A vystupují z ticha uren svých do jarních nocí krokem neslyšným 46 a jako vonný dým snoubí se s vůní květů rozžatých a tělesni jen sytou její váhou a svojí touhou jen, zas objímají živou bytost drahoudrahou, jak v objetí by v sen ji kolébali a chtěli přesvědčit, že nejsou netělesni ti, kdož milovali.

NÁVRAT
Tak denně se mi vracíš, bez ohlasu svých kroků v předpokoji, bez pohybu, jimžjímž dotýkals se vlasu, ruky mojimojí, bez polibků svých žhavých – přede dnem – do ticha samoty, do nocí tmavých, bych cítila, jak duší k sobě lnem. Tak denně se mi vracíš přes prostory odchodu svého, přes neznáma hory, přes hradby skutečnosti. Umdleného tě vítám, vyprovázím... V předpokoji tvůj krok se neozve, když přede dnem návratu naplněna tajemnem, z příbytku svého v nový život vcházím. 47

SMUTEK
I.
O smutku hovořit je tíž než žíti v něm. Vyslovíš větu – smysl uletěl, vše řekl jsi – a smutek zůstal něm v tvé duši, jak by v sloup tam zkameněl. Zapláčeš zoufale... Jak škeblí mořský proud bys přeléval na vysušený břeh, neb znaky klíčení do zemských hroud chtěl vdechnout, když v nich život mrazem zkřeh. Zazpíváš píseň... Smutek odletí, se domníváš – než dál jak v kleci pták o struny srdce křídla napiatá si otlouká – a náruč rozpiatá jen prázdno tiskne ve své objetí. II.
Svůj smutek kdo by doved zachytit? Chtěj vlně nebo větru meze klástklást, když nejvíc burácí, chtěj světlo, když tě tma přichází mást, kdes v nedostupnu srdce rozsvítit a touhu, kterou duše utrácí, nastřádat do síly – jak včela v plást svůj nosí med. A stokrát říkej si, je smutek jed, přec život ti ho nedá po kapkách, raduj se za dne, slzet budeš v snách, ty usneš, ale smutek tvůj dál bdí. O smutek nemůžeš se rozdělit – 48 je radost vítána a nikdy žal – smích patří všem, však nechtěj, přítel tvůj,tvůj aby se nad tvým smutkem rozplakal.

ŠTĚDROVEČERNÍ HOSTÉ
Na stole bílý ubrus, na něm květin zdoba, v křišťálu víno, sousta vybraná, vše v hojnosti, co vánoční dá doba; sněť jedlová jak stříška ochranná se nad vším klene. – Stesku náhlá mdloba se víček tkla, a v koutech pod krajkovím ztlumeně světla planou. – Stíny lovím, jež z šera zvedly se. Jdou vyplnit řad prázdných míst. Z nich každý jist je mojí vzpomínkou. Ať blíže jdou, mé přijmou díky – zvu neviditelné své společníky. Snad teskno jim, že tady netělesni a tiši usedli, že číší nezvedli, když já jim připíjím. Je duchem zřím, beze slov v mysli s nimi hovořím a vím, co řekli by, když dary své by kladli do dlaní mých – jak každý z nich by lovil radost mou. I dnes své dary strou, na křídlech vzpomínek když vrátili se k zemi. Tak je mi, 49 jak pavučinou jemnou by duch byl opředen. V noc svatou, kdy radost rozžata je v srdcích jen – na lásku jejich myslím přebohatou a mám svůj Štědrý den!

STŘED
Můj život rozbit jako zrcadlo na tisíc kusů. Střepy sbírajíc si dlaně krvavím, když zrakem mdlým je hledám. Úlomky malé zvedám, tak malé, že v nich nezřít větví kmitkmit, a úzké tak, že v ploše sevřené se ani nebe nechce zrcadlit. Jak nad troskami stojím, nevnímám, krok ku předu jak do tmy připadápřipadá, a o tom, co v své duši skryto mámmám, se mluvit bojím. Kdos kolem šel a zachyt v holou dlaň střed zrcadla, jenž zůstal nerozbit. A jak mi podává díl života, jak vracel by mi zbraň, zřím, plochy životu že zbylo dost, když celé srdce může zrcadlit.

MOUDROST ŽENY
Je moudrost ženy v lásce. Nevnímá, když nemiluje. Pustý její sad 50 jak její srdce. „Někdo má mne rád“ –rád –“ když řekne si, jak píseň dojímá a čaruje ta věta. Pod krovem, kde pusto bylo, tichne srdce svár a celý svět je jeho domovem, když na napiaté struny začne hrát svou píseň písní: „Někdo má mne rád“!rád!“

SBLÍŽENÍ S NEKONEČNEM
Hledím do hvězdné dáli... Je ticho a smírno. Lidskou svou touhou chtěla bych dosáhnout v nedozírno, cestu dlouhou budoucna přeletět. Chtěla bych znát vesmír a celý svět, rozumět tajemství srdcí všech, jež pozvedá vzdech i radosti jásot. Chtěla bych s výšek patřit i v hlubiny, širé přeletět roviny, se všemi lidmi se sbratřit, se sluncem plát a srdce zledovělá svými slovy hřát. Chtěla bych jít a nikdy se nevrátit, všem lidem stonásob zaplatit za to, že dovedli vzít a radost mou nezlomili. Chtěla bych, aby každý z lidí 51 byl mi drahý a milý a nikdo nepřítelem. Abych v rozmachu smělém se k výši nesla, vše poznalapoznala, a přece nepoklesla, aby má píseň dojala a v úkryt srdcí vnesla jen radost a láskou je objala. Hledím do hvězdné dáli... Je tichá a smírná a není nedozírná, když hvězdný kryt lidskou svou láskou mohu si přiblížit.

MIMOJDOUCÍM
Ke mně, jež viděla umírat nejdražší lidi, nemluvte řečí těla! Nemohu říci vám v takových chvílíchchvílích, co bych říci vám chtěla, něco se ve mně stydí a něco hyne. Tak chvíle mine, jež mohla být mezníkem v žití. Jako když vonící louku, jež pestré má kvítí, sekáči zkosí. Ke mně, jež žiju ve vzkříšení duší, nemluvte zraky, jež prosí jen o dary těla! Modlím se, abych rozdat vám směla víc, než co po smrti propadne zkáze. Aby se žít dalo snáze, 52 pro trochu radosti, pro slovo dobré mějte mne rádi, pro to, co říci bych chtěla, kdybyste jinak mluvili ke mně než řečí těla.

NEPLAKAT
Kdo nepláče před lidmi, nesmí plakat o samotě. Nesmí vzpomínat sebe, svých běd, že venku to zebe a celý svět že je hřbitovem snů. Vzpomeneš dnůdnů, kdy plnými hrstěmi rozdávals vše, cos měl, kdy leckdo tvé písni rozuměl, protože dýchala jarem. A dnes nejdeš s darem... Dnes sám bys chtěl vzít, k nějaké duši se přitulit, k tělu, jež své krve varem by dalo ti víc než hladu zkojení. Po jiném toužíš spojení, a jedno se ti jen vrací. Ideál vztyčuješ vysoko, až ruce bolí, a z temnoty kdosi ho kácí. A ty jen se dívášdíváš, jak plakal bys nad sebou, nad svými sny, nad svými příštími dny i nad své touhy velebou, v kterou jsi věřil. A stačí ti na konec vědomí, 53 žes nikoho neudeřil, a nikoho nenechals odejít s prázdnem, že tvůrcem byls radostiradosti, i když někdy zdál jsi se bláznem těm, kteří neznalineznali, co je to mít v duši celý svět ptačího zpěvu, rozdávat, neželet a nedbat svých běd a mlčet o tom a neplakatneplakat, jak v pravdě pustým je svět.

DVA
Každý, co mohlmohl, mně dal. Jeden nekonečnou dobrotu svou a druhý zlobu, ztajenou jak dravý proud. Jeden k radostem mne zval, a v stejnou dobu mys žalu chtěl druhý obeplout. A v obou dvou byla mé lásky příčina: i v tom, jenž dal květům růst pro těchu očí svých a dotek úst, i v tom, jenž je rval.

SVATVEČER
Nic už, nic. Jdi již! Než se proderou ústy slova zlá. Je svatvečer. Za chvíli hvězda vzplá a zazní hosana! Buď jméno velebeno, 54 jež neslo světa kříž. – Kde je tvé dítě, ženo? – Můj Bože, ty to víš – ne já, ne má to tíž.

SÍLA
Mít sílu za dva v žití společném, když od zlého se člověk oprostí – tak lehké je. Mít sílu za tisíctisíc, když sám je v žití, hořkou nutností. Je život ve dvou tichý příbytek, kam měkké látky věsí na dveře laskavý cit a hebká pro dotek vztažená dlaň tě čeká v důvěře. Tam nerozdaná síla střádá se, jsouc silna láskou. O samotě však ze síly srdce brzy vydá se. Zde v boji ztratíš kus, tam v úsměvu, bys slzu zakryl, když ti duše štká a život nutí dát se do zpěvuzpěvu, i když se s pochopením nepotká tvá smutná píseň. – Sílu za dva mít tak lehké je, když hledí na tě kdos, kdo zcela tvůj. Tu lehce na ochoz nejvyšších přání bez námahy jdeš. Však jsi-li sám, byť s silou za tisístisíc, přec v slabost se ti často obrátíobrátí, a s výše pohledíš-li v život svůj, bázlivou zachvěješ se závratí. 55

NOCI
Mám jenom své noci. Mé dny jsou kolotoč, honím se, nevím proč, a večer klesám jak balvan, vržený ke dnu tůně. Jen po nocech má duše stůně, v nich plesám, a pro jejich smírný dech jdu do své denní dřiny s úsměvem na ústech. Mám jenom své noci, jak žebrák má svůj kout, okénko k nebi, hvězd několik, do daleka mohu plout a s touhou svou k nebi se šplhat. Mám jenom své noci po znojných dnech, ale mohu v nich mrhat touhou i přáním, mohu být na celém světě i nad ním, a když se hvězdy rozsvěcí a měsíc když vzplane, mohu milovat koho chci v své samotě nerozdané.

SÁM!
A konec konců na světě jsi sám! Dlaň plnou vztáhneš – kdosi vezme z ní, by obdaroval tebe tím, že vzal. Pohledem řekneš – tvé je vše, co mámmám, a srdce lidské přec jsi nedojal. 56 Tvá slova dobrotou se rozeznírozezní, a lidem smysl zůstane přec skryt. Ty vtesáváš je v mramor paměti – sám u nich do vosku jen budeš vryt. A projdeš životem, bys znamenal, že srdce své vstříc neseš smrti tmám jak lidem kdys – a že jdeš v neznámo – jak životem kdys – konec konců sám.

DEJ!
Ach dávej, stokrát dej! Když nedals v chvíli pravou, vše marno. Oběť každá jen pravšední pak bude obyčej. Pro jednu chvíli střádej lásku žhavou, kdy duše žíznící se napít zaždá a v ticho tvoje zachce se jí vejít. Ó nedej, příteli, v té chvíli přejít kol zrakům prosebným. Je studeno a temno za přechodem. Dej srdce své v té chvíli! Jasným bodem se rozžni v temnotách a dávej! Stokrát dej spíš marně, než bys jednou do očí chladně zřel, jimž souzeno, že k tvým se pro naděje paprsk zvednou.

MODLITBA O RADOST
Smutku, jdi pryč! Nechci, bys při mně kráčel jak stín, oči mé slzami smáčel, v mysli by ryl tvých výčitek rýč. 57 Radosti má, pojď blíž! Bílou svou vlajku na lodi vztyč, vyprávěj o štěstí bajku, však víš: O lásce, jež pluje na širém moři, jak slunce hoří, o větru, jenž duje širým světem, o plodu, jenž byl květemkvětem, a uzrál přec do dlaně boží. Ať se mi, radosti, úsměv tvůj vloží do srdce, na ústa, jak pole zlatých klasů ať se mi v srdci rozrůstá, rozrodí, a smutek v něm ať zmizí jak koukol, ježjejž ruka žence odhodí.

NA ŠTĚDRÝ DEN
Mé vzpomínky, jak v křídla holubic když úlek zaduje, tak vzlétly dnes. Z okna se dívám, mráz jak do ulic si vyšel a jak křehne každý kout. Mé vzpomínky však letí, prosty pout, až k nebesům. Za nimi jdu, jak šla bych oddechnout v přátelský dům. Tam známé hlasy slova nesmlčí, jež radostí mi jsou, tam drahým rtům polibky rozdávám a v ochranné smím prodlít náručí nejednou. 58 Na domov vzpomínek ať neťukáneťuká, kdo dobré slovo nedal! Citů mráz, s tím mrazem venku ať jde do ulic a v opuštěný přikrčí se kout. Kdo dobré slovo nedal, mé vzpomínky, mé hejno holubic, k nimž chodí si má duše oddechnout, když večer umlká – by marně hledal.

MARIA ZPÍVÁ... (Dvě ukolébavky)
I.
Umlkli pastýři, na sněžnou tiš se snesla noc. Já blahořečím jí, neb mým jsi, synáčku můj, jen když spíš. Tu tlukot mého srdce umlká i píseň smutku, kterou vítr lká. A s nebe jasně plane hvězda tvá. Tu hvězdu ve svých snech jsem vídala, jak zvěstuje mi zázrak, příchod tvůj! – Jsem na světě, bych sny tvé hlídala, bys odpočinout mohl, synku můj, než k lidem s láskou svou se přiblížíš a skutkem bude, o čem dosud sníš. Mám srdce ženy jen. Tvůj slyšíc smích, nemyslím na velkost tvých poslání a malého tě vidí v loktech svých tvá matka, když se k tobě naklání. S úzkostí střežím zázračný tvůj sen a chvěji se. Mám srdce ženy jen. 59 II.
Jsi těla mého čistý květ, synáčku můj, kolébám tě a hlídám. Nedala bych tě za celý svět, synáčku můj, a přece tě světu vydám. Dokud jsi drobounkým dítětem, synáčku můj, snadno tě ukryji před světem, když tě v své náručí chovám. Ale až dorosteš, synáčku můj, kam tě pak před lidmi schovám? Bojím se, že tě svět poníží, synáčku můj, za lásku že ti jen ublíží. V radostech proto i v strastech svých, synáčku můj, mateřské lásky buď pamětliv!

NEDAT SE!
Ach nedat senedat se, i když nás život drtí a Osud zklamání má za lubem! Se vším se vyrovnat, vstříc hledět smrti jak zítřku vlídnému a přeludem se žádným nedat zmást. Poklidně hlavu klást do bílých podušek i tenkrát, když tě bolí, po včelím způsobu svůj plnit plást a ulicemi jít jak zlatem zkvetlých polí. A nebát se a zázraky si žádat a o nich snít za všedních polední 60 a neučit se odříkat a strádat, kol šeď jen vidět, když se rozední. Mít v srdci radost, za slzavou clonou vždy úsměv, jas, ne výraz smuteční, hru červánků a květů náruč vonnou a v duši samý paprsk sluneční. A neptat se na zítřky plné záhad, co přinesou, co vezmou v zápětí. Svět zavřen pro toho, kdo zná jen váhat, a patří těm, kdož schopni rozpětí.

NECHÁPU
Ne, nechápu těch lidí podivných, ježjiž život naplňují výčitkami, že život vzal jim lásku bez milosti. Vždyť nikdy z úkrytů těch tajemných našeho srdce nic ji nevyhostí, nic nezmění, nechcem-li tomu sami. Kdo duši mou tak dovedl by zmást, bych pozvala jej na svůj zlatý vůz, jenž vysoko mne nese nad oblak, až zmalí vše, až není stínu, hrůz – kdo mohl by mně zlaté chvíle krást v lehkosti letu, jemuž neznám tlak je výčitek i zklamání? – Tam čist v prostoru krystal lásky zasvítí, a duše – brusič drahý ametyst si vybrousí a v hrany zachytí paprsky vzpomínek. A nezávisle od lidských rozmarů, osudu pout, má láska, paprsek z mé létne mysle na zlatém voze od pozemských hroud. 61

MATČINA ŠTĚDROVEČERNÍ VZPOMÍNKA
Vzpomínám na vás, mé děti! Mohla bych vás kreslit po paměti, mohla bych vás tvořit hmatem s těly i šatem, se zvyky všemi, tak jak jste rostly v životě se mnou spiatém od dětsvídětství v dospělost, pro žal i pro radost. Chtěla bych vám opakovat všechna sladká jména, děti mé zlaté, jež jste mi dávaly, když jste se chtěly chovat a když vaše ručky baculaté svatozáří kol hlavy mé se spínaly. Mohla bych vám vyjmenovat všechna sladká slova, mé děti, a žádné z těch, jež ranilo. Srdce mé se bránilo učit se jim po paměti. Vím jen, jak znalo se chvětichvěti, když jste stonaly, když jste v mém náručí konaly, jak tluk jeho o závod s vaším sláb, nebo bil, by úzkost vykoupil a spasil vás. Vím dosud, jak zněl váš smích a hlas a v jakém rytmu šel krok váš s mým, jak zřel kdo z vás, jak byl, když zdřím’. 62 Vás živé, mrtvé, srdcem svým dnes přivolávám. Přijďte jen! Jen na chvilku! Je život, vím, z tolika svazků utvořen. Za okamžik vás propustím, však přijďte, ať je Štědrý den!

TULAČKA
Jen tulačkou jsi, děvče mé, nic víc! Tvé rysy dojemné i tvoje líc, pobledlá tak, jež usmát umí se jak málo kdo a jako málokdo se zadumat, tulačko života – vše rozdáváš. Hrst úsměvů vždy pro každého máš a smutek tvůj tak hluboko je skryt, že jenom do zpěvu je těm, kdož poznavše tě, na chvíli společnou cestou směli s tebou jít. Nedaleko, jen tam, kde dobře jimjim, je dovedeš a slovem veselým se rozloučíš. Zda vzpomenou? Ba vzpomenou, i víc. Však úkol tvůj je dále světem jít, radostí druhých zjasňovat si líc, ne pro život, pro chvíle družkou být. Nepotkáš nikdynikdy, koho potkat chceš. Dav přeletí – hrst jisker pohledy jsou mužů, žen. 63 Dav přeletí, ty s ním i za ním jdeš a není mezi nimi člověk ten, jenž dal by ti, cos rozdala všem ty. Vzpomínkou ozvou se i po létech, by řekli ti – ten večer, víte – tam, když moře k slovům pělo melodram a vy jste – v něžné dlani květů hrst mně naslouchala – nelze zapomnít. Co dala jste mi tenkrát, víte-li, to dražší bylo mi, než před tím vše a sladší nad žen horké pocely. Jak když se duha krajem rozestře... Než, tulačko má, vše co platno ti, když dáš, bys nevzala. Co zhodnotí tvůj vlastní život? V ticho samoty, kde v společnosti tvé jen smutek dlí, kdo vejde s darem, jejž bys přijala jak velkou radost? Tvář tvou pobledlou čí pohled do růžova prosvětlí? Kdo tobě dá, cos rozdala všem ty?

POZNÁNÍ
Jen vezmi díl a nemuč se! Kdo sytsyt, je lepší. V srdci hladového skryt je nepřítel a jenom zlobný cit a jeho účinek konečný cíl. Všech vášní prost chceš být, bys spravedliv byl k druhým. Než, kdo živ a šťasten, nemyslí jen na odliv a ctnost i hřích je vítaný mu host. 64 I hřích i ctnost je zdrojem vědění. A soudit chceš-li, znej, čím svedeni ti jedni byli, druzí spaseni, čím jeden člověk klesal, druhý rost.

ÚSMĚV
Ji stále vidím. Z celé dávné krásy jen očí pár zbyl, hvězdy zaplanutím, jež často víček dlouhé skryjí řasy. A na rtech, které stařecky se chvějí ve tváři úběluúbělu, jak listy dva když padnou do závějí, tkví úsměv prazvláštní. On vědoucím i nevinným být zdá se a řekl bys, že její tvář tak ze sna usmívá se. Tak jednou, v podvečer, když šera první stíny se kradly pokojem a vázy z bílé hlíny jediným bodem byly svítícím, a ona, s úsměvem svým záhadným voněla k bílých růží kyticím, jež do klína si kladla – blíž přisedla jsem. Tiše, po špičkách se zvědavost má kradla, tu slovem, ruky stiskem prosíc o sdělení. A dlouho čekala jsem. Jako v snách by bloudila – tak seděla zde chvíli. A ona, její úsměv záhadný, vše v šeru splynulo. A svěže nápadný 65 svým zvukem stříbrným byl její hlas, když promluvila: Všechno minulo, spěch mládí, touhy. Jenom vzpomínat si mohu ještě teď, kdy přešel chvat. Co rozdala jsem, nutno bylo dát. Nic neželím! A jest-li dojatou mne vídáte, přec nikdy zoufalou. A síla, duši mou jež troufalou tak oživila? Vím, to chcete znát. Než moudrost má je pro toho, kdo zrát tak rychle uměl bolestí, jak já. Mne ranil vždy, kdo nejvíc měl mne rád. A ranil-li, já přece usmívat se snažila a všechno odpustit, buď pro přátelství, které žilo kdys, pro lásku někdy, jindy pro soucit. A proto teď, kdy sčítám v podvečer si po paměti drahé chvíle ty, jež dávno kdysi byly prožity, a které věčně v duši uchovám, za radost největší bych nedala to vědomí, že já to nebyla, jež zraňovala, krutě klamala. – A usmívám se tomu – usmívám.

PŘÁTELSTVÍ
Jen tenkrát přátelství je trvalé, když ruka, která tiskla oddaně kdys ruku zblízka, zmatků přes propast i neshod, bez nároků na vděčnost vždy stejně k stisku se nám podává, a oči v hrůzy, nebo v slunce žár 66 zří stejně věrně. – Světlo zastínit lze neporozuměním. Výčitka však zháší světlo, jako prudký dech, jenž v tony písně z plných nabrán plic, kde dolce mělo znít – jen zaskřípe. Kdo almužnu by podal žebráku, jenž při cestě svou nastavuje dlaň, s pohybem okázalým, jenž by děl, jak štědrým jsem, zda také uznáváš – ten díků jeho byl by nehoden. A přítel, který přišel by ti říc, já duši, tělo své jsem vyplenil pro dobro tvé – by nebyl přítelem to řka, neb díla čist by nekonal, jsa dobra poslušen jen s výhradou, že bude odměněn. – Jen radostně co dáváme a beznáročně tak jak dech svůj vzduchu, jehož ozonem sil nabíráme, tehdy přebytek našeho daru stvoří krásný tvar, jejž lidé smějí nazvat přátelstvím.

SUKOVA „POHÁDKA LÉTA“
Řekl bys, básník šel a v žhavém létě pohádku vysnil; malíř na paletě zachytil slunce, v obraz krásu pojal – a málo řekl bys! On tak tě dojal, jak stvořitel, když krásu léta stvořil. Jsi okouzlen... Dech léta v tonech ožil s jasem i vůní. Zralé žitné klasy zříš vlnit se a míru jak bys požilpožil, tak dobře ti. Do trávy leháš mlčky, sníš o štěstí – a skřítek vzbouzí cvrčky a motýl – radost – létne kolem tebe. Je slunce nad tebou a modré nebe 67 a v srdci touha. Noc pak bez úpalu přichází smírná, tichá, nemá žalu, jen pochopení, s kterým teď se sklání tvá duše nad pohádkou, do níž vložil duch tvůrce svoji nekonečnost zrání.

FOERSTROVO „SRDCE“
Nese je na dlani vystavené, rozdává je, bolestí broušené do hran v barevný trojhran. Měl by je nosit zahalené v závoj neprůhledný a jenom oči jedny, jež hledí čistě, by měly zříti je. Na oltář patří lilie, ne na jeviště.

POCHYBNOST
Pochybnost hrobařem je našich vznětů. Při cestě stojí, nepřející, bledá a ruku k ráně zvedá. Kam vejde, stín se za ní tmavý plouží a úsměv hyne, jako v mlze luka. Pochybnost jde a souží a srdce bolem puká. 68

ROZLOUČENÍ.
Ve chvíli zemdlení, když rozejít se máme, když cit náš přikrčilo hrubé všedno, zda necítíš, co v posledu si dáme ve smutku vypětí, že nemůže být duším našímnašim jedno. Výčitek nebude, ran neukážu stopy, jež do duše tvá slova vryla cizí. Stud není to, co oči moje klopí, to smutek je, co s sebou odnáším a který ze srdce mi nevymizí. A nech mne vyplakat, neb dokud slzy kanou, zrak obestrou, by zpět tě nezavolal své vroucí něhy silou nezlekanou. Za bolest rozchodu, teď, když tě musím ztratit, i za ni přicházím ti poděkovat a naše vzpomínky tím obohatit. Jdi v samotu, neb samoten chceš být, a já tě nemohu již následovat.

ZTRACENÁ CHVÍLE
Rytmus slov, ohlas kroků, střetnutí pohledů... Chvilka. Příhoda. Výběžek v nížině života. A zase šeď a tupá dřímota, za mlhou krása dávno z dohledu. 69 Stopu naděje prchlou v prázdnu chceš vyhledat... Není. Zanikla. Slovy, pohledy nevzkřísíš. A život vidíš valem vybledat jak barvu, kterou vodou promísíš.

OPUŠTĚNÁ
Stála v salonu zaražena, ubohá, bídná žena, chudá a opuštěná a slzy polykala. A pohledem svým o pochopení ke mně zavzlykala. K němu přišla jsem na místo k ní, a v měsíční krásu půlnoční vyšla jsem: zvednout z jeho představ zavržený obraz ženy. Žárlivý pohled mne stihl, nenávistný blesk se mihl. Což netuší ta bědná žena malá, jež zavzlykala, že viny nemám na duši? Ubohé ženy pošlapané velikých mužů bez citu, jste jako plody nerozdané, zapadlé v mokrém pažitu v života hluši. Vás nikdo nezvedne a neosuší. 70

KDO JE TI PŘÍTELEM?
Kdo je ti přítelem? Kdo v pravou chvíli ruku ti stiskne, kdo v radosti s tebou výskne a zaslzí v smutku? Kdo řekne ti tvrdou pravdu, jak vskutku život se jeví? Kdo tajemství svoje ti zjeví, bys v hloubi je choval jak před špehem skvost? Kdo k tobě vejde jak host, kdo zůstane navždy? Kdo je ti přítelem? Ten, na němž nelpí stín vraždy, že zabíjel chvíle rozletu tvého, ten, jenž do srdce umdleného víc něhy ti vložil, než každý, kdo potěšit tebe se snažil. Ten, jenž tě slovem svým blažil a úsměvem hladil. Ten, který nástroj tvé duše k písním vždy ladil a tam, kde úhor čněl hlušehluše, květ radosti vsadil.

MODLITBA
Modlím se tiše – nedej mi zevšednět, Bože, nedej, by mrak tísně v duši mou vstoupil, nedej, by píseň má 71 nezněla s výše, nedej, by nehodný kdos úsměvy něhy mé zloupil. Nedej, by do bílé samoty mé myšlenky vkradly se temné, sny mé ať hebké jsou, šepoty mé zpředené z pavučin jemně. Dej, aby radostně tryskal můj smích, aby jak jara zvěsť do srdcí dých a krásou vrátil se ke mně. Modlím se tiše: nedej mi zevšednět, Bože, duši ať plnou mám lásky a něhy své lože, a prosto ať vášně je plané mé srdce, když do rána čisté a horoucí vstane. Ať plno je naděje jisté a lásky nerozdané.

ZRÁDCE
Žádný zvuk tak nebudí ze sna, žádná rána není tak děsná, jak výkřik zrady! Raději u cesty stát jak žebrák bez přístřeší, raději umírat hlady, než v lidské řady nést podlost zrady. Nad vraha více hřeší, kdo zradí, 72 nad uštknutí hadí je jeho dech. Po obětí stech on touží, travič, s úsměvem na ústech, jenž studánku proměnil v louži. Kdo v čistou hladinu naplije, kdo loupil, aby si prospěch koupil, kdo podle se plížil, aby bratrskou duši zdeptal a snížil, již nikdy Kainovo znamení nesmyje. Nikdo s ním pozdrav nevymění, nikdo mu nepodá ruky, plné muky bude jeho bdění a sny jeho plné hrůz! A život jeho, k propasti rozjetý vůz, a pověsť kam jen může dospěti, jen stopu hrůzy nechá v paměti.

V PROSTORU
Jedinou chvíli přáli jsme si jen být samotni. Plynuly dni a roky minuly, než posvátný se přiblížil náš den, kdy duše splynuly a zázrak radostný byl vyplněn. O lásce nevedli jsme rozhovor. Jen v pohledu jsme v posledu 73 si teple říkali: tak po léta, jak šumem spiatý bor se duše stýkaly v prostoru bez hranic a bez závor. A jako síla v křídle labutím se zachvěje, než dospěje pták břehů vzdálených, tak pohnutím svých citů ztajených jsme sílu dali duší perutím.

LÁSKA
Miluji lásku pro lásku. Má láska je pták samotář a hnízdí na vysokých staveních. Nachází pod nimi vyhaslá ohniště a lidi s drobnými denními starostmi. Zpívá jim... Má láska nezná jednoho člověka, miluje všechny. Odstupňovaně, jako od šera k poledni a zase k západu. Kdo soustředí lásku v jedinou bytost – ztrácí ji. Jak by mohla duše jediné bytosti obsáhnout celou naši lásku? Usměvavý pruh nebe může ozářit tolik lidí najednou a láska tolika duším dáti mír, když nezná spěchu, jsouc věčná, a neumírá s věcmi ani s lidmi. 74 Narodila jsem se s ní a je mým vlastnictvím jako obě moje oči – a více než ony, protože by byla zdezde, i kdyby ony osleply. Ona je mořem, a do ní vtékají potoky a říčky všeho mého cítění a poznávání. Pne se nad vším i nad stržemi zklamání i nad propastmi zoufalství. Má láska vidí, aby objevovalaobjevovala, a projevuje se, aby těšila. Není to láska k jednomu člověku! Jeden člověk by mohl zabít lásku, ale ona ve mně nikdy neumřela. Nikdy jsem se neprobudila bez lásky k novému dni, z něhož pramenila síla v štěstí i žalu. Kdybych znala lásku jen k jednomu člověku – závisely by radosti mého dne jen na něm. Můj den však nešedne a je stále pln očekávání i příhod. To proto, že nemiluji jen jednoho člověka, ale lásku. 75

VÝKŘIK
Když růže, tedy ať jsou červené, když láska, tedy horoucí ať je! Na prahu života tím zvoláním jsem plýtvala – a plýtvám ještě teď. Vždyť věřím v červeň růží, na bílé když trsy hledím – lásku horoucí zřím tam, kde není o ní potuchy. Tak bílé trsy růží rudě zřím a lásku u lidí si vykouzlím, kde není jijí a nikdy nebude. A sen jen přijímám, ne skutečnost, sen rozdávajíc: růže červené a lásku, která horoucí jen je. Když hlásili smrt králů – volali – ať žije král! Když láska pohřbena, kdo volal by, ať láska žije dál a nad hrobem by pro ni zvedal trůn? A přece – král i láska – moci dvě, chtí žít i vládnout, pyšně v bezpečí svých paláců se procházet a snít o moci, o zástupech poddaných a o věčnosti pokolení svých. Při skonu lásky proto volej dál – ať žije láska! – neboť její trůn je vztyčen nad takovým královstvím, jež všechny revoluce přetrvá. Kdo plýtvá láskou – sklízí zklamání, mně řekl kdos a pravdu pověděl. Než řekla jsem mu: „Projdi světa půl a ptej se lidí, zda-li v nadbytku poznali lásku? Ani jediný 76 ti neodpoví – měl jsem lásky dost. Spíš zamyslí se – řekne – ano, kdys, však dávno tomu, citem takovým se chvěl mi ret i duše. – Nikdy však jsem neřek’ – dost již lásky! – Proto dej, co nejvíc můžeš dátdát, a nemysli, že dal jsi přebytek. – Pro hubená si léta musíš stravy nastřádat, bys nezhynul. Je láska pro duši, čím světlo zřítelnicím. Od světla kdo měl by půst, ten sotva životem by živoření nazval. Plýtvej jen svou láskou, i když sklízíš zklamání, jeť nesmrtelným ten, kdo světlo dal a kdo mu nikdy nedal pohasnout.pohasnout.“

NESMRTELNÁ LÁSKA
Tou láskou měj mne rád, jež neumírá s úsměvem na rtu, s těla půvabem, tou láskou, která s očí slzy stírá a není snem, jenž prchá přede dnem. Tou láskou radostnou, jež štěstí tvoří, z níž vzniká krása, dílo vyrůstá, jež plamenem do jasných dálek hoří a křísit zná, líbajíc na ústa. Té lásky žádám si, jež nepomine a v budoucnu nás oba bude hřát, až cesta má i tvoje v jedno splyne. Tou láskou nesmrtelnou měj mne rád! 77

PŘÁNÍ ŽEN
Každá z nás chce být člověkem a nejen ženou – víc Marií, než Maří Magdalenou, nekát se, nesloužit, na ústech lpět, jež mluví slova svatá, po nebi lásky zatoužit, po Kristu svých snů – a sen svůj prodloužit jak cestu do daleka. Spět – nedospět? Co na tom! Kdo jde v světsvět, opouští domov, za přeludem chvátá. Potkat ho – zachytit, za vlásek, za ruky stisk, touhou se rozdychtitrozdychtit, o jaké jiným se nezdá, to je náš zisk. Chceme, by v našem klínu spočinul jak v stromu stínu, hladov a žízniv, ne syt. Chceme ho nasytitnasytit, když nám je spasitelem, svou duší i tělem, nebe lásky si vytoužit, vše dátdát, a přece nesloužit. Být jeho ženou vyvolenou: víc Marií, než Maří Magdalenou.

JE ŽENA KEŘEM
Je žena keřemkeřem, při cestě jenž vzrost’, k užitku jedněm, druhým pro radost. Keř bíle kvet’. Chci růžový – děl host – keř voněl sladce: – vůně tvé mám dostdost – 78 děl obdarovaný a něhy prost chtěl keře být, byť keři na lítost ten výrok byl. – Mne vezmi na milost, keř zaprosil – jen pro tebe jsem rost’. Však vytni mne a z dřeva mého most si urob. Blažen budu na výsostvýsost, když prospěji ti smrtí. Nepravost v tom vidět nebudu, když přes porost mých větví povede tě nestálost.

POHLED
Dál chcete jít? Jen zůstaňte! Jak před chvílí tam chci vás mít v pozadí, v šeru salonu a v zraku vašem touhu zřít. Přijdete zas? Vše slibuje váš pohled, který v duši pad’. Já v sklonu víček, v obrví, zahlédla odlesk něhy vzplát. Kdo jstejste, se neptám. Zůstaňte! Váš pohled, když se usmějeusměje, tak milý je a láká mne, že v citu klesám závěje.

CHVÍLE
Povoz přejel kolem, světla ve tmě vzplála, vítr zavál s polí. V sadě pod topolem s bolestí si hrála, která nepřebolí. 79 Na zatáčce chvíli v pozdravu se mihla něčí ruka bledá. „Jak se člověk mýlí!“ – Ruky kmit pak stihla. „Přec jen mu to nedá!“ Bylo po bolesti. „Vždyť se jistě vrátí – na shledanou kynul.“ V topolovém klestí paprsky se krátí. – Ráj tam duši minul.

TY, KTERÝ PŘIJDEŠ...
Ty, který přijdeš, abys měl mne rád, ty velký, silný můj, po duši přede vším se budeš ptát na rozdíl od těch, kteří dovedou jen říci – pomiluj! Nám láska naše nebude jen hrou s květy, jež na dosah každého oblaží. Jak milenka tvůj v noci přejdu práh, jak družka v den chci hlídat zápraží, bys dřív, než vyjdeš, pohledem mým zhřát se mohl v úsvitu – a našel nejen tělo na rtech mých – i duši rozvitu. 80

VZPOMÍNKA NA TEBE
Vzpomínka na tebe musí být světlo o čistém plameni, před nímž prchá stesk, v tvé lásce nesmí být nic, co by hnětlo, a na tvém rameni tak jisto – a jako z hvězd v tvých očích lesk. Vzpomínka na tebe musí být pramen o čistých peřejích, a tvůj smích musí být štěstím – a v stisku tvých ramen tak dobře a jistě jak na žádném místě. Vzpomínka na tebe musí mi svítit v šeru mých nocí a v úpalu dní, jak radost přítomnost tvou musím cítit, jak slunce polední, jak píseň zázračné moci. Vzpomínka na tebe musí být hudbou v tvých slovech ukrytou, v tvém šepotu, musí být štěstí sudbou v kytici uvitou z těl našich splynutí a z duší jásotu.

ZKLAMÁNÍ
Tak je mi dnes, jako když někomu, v temnu kdo cestu si razí, světélko zhasne. 81 Tak je mi, tak, jako když tomu, kdo nad krásou žasne, oslepen zrak. Hmatem jen obrysy krásy teď hledám, znavena sedám do prachu cest. Jako když někomu, pravdu jenž hledal, přiřčena lest. Jako když v okno, z rána jež v sad otevřels rázem, na místo vůně vítr se vkrad’, tváře tvé zadýchl mrazem.

HODY LÁSKY
Svůj tlumím vzdech – vždyť jaro jinak nedá a vzlétám s ním, kam jeho radost zvedá, ku zkvetlým haluzím, jež jako dech s odrazem krásy ve svých poupatech – se chvějí tajemstvím. To život promlouvá se všemi svody. V přírodě prostřeno pro lásky hody, 82 za květnou clonou rozkoš usměvavá má náruč vonnou. Za jarem jdu a neslyšet můj vzdech. Vždyť utonul dnes ráno ve květech, jež drahé ruce kladly v dlaně moje. I pro mne k hodům lásky prostřeno je.

NĚKDE VE SVĚTĚ...
Někde ve světě žiježije, kdo má mne rád! Po lesích bloudí hlubokých, na pasekách hledá bílé břízy, paprsky slunce chytá, dech vůně, jako já stůně, jako já touží po tom, kdo měl by jej rád. Kde je ten les a kudy cesta k němu, abych mu spěchala vstříc, aby se poutníku zemdlenému radostí zjasnila líc, až by se dověděl, že není sám, v blízkosti jeho že volně oddychám, že nesu mu lásku velkou a širou, že jsem v svých snech byla jeho milou a že se už nebudu života bátbát, když vím, že ve světě žije přec někdo, jenž má mne rád. 83

MILUJÍCÍ ŽENA
I.
Že krásná jsemjsem, bylo by prázdnou větou, když ty bys neřekl, že krásná jsem. Pod zrakem tvým jsem třešní sterokvětou líbanou z rána slunce topasem. Mám vláhu jitra pod polibky tvými a mízou jara prostoupena jsem, dnešek i zítřek dary nebeskými jsou pro mne, na něž hledím s úžasem. Jak deštěm skropena se cítím svěží, mé touhy rozpiaty jsou nad světem jak hroty vzdorných věží. Jsem dítětem, jež v pohádku svou věří, a kvetu všemi vnad svých poupaty. II.
Čím jsi ty mně, jež muže, otce nemám, ni bratra již? Jak prázdnou číš 84 své duše křišťál zvedám – a ty mne naplníš a dáš mi cit, jenžjejž hledám. Za bratra, otce, muže,muže mně bude náhradou tvá láska, jež vše zmůže, i to, že poušť zas bude zahradou. Vším jsi ty mně, jež muže, otce nemám, ni bratra již. Jak prázdnou číš své duše křišťál zvedám... A ty mne naplníš! III.
Tak jak by zvony zpívaly večeremvečerem, zní mi tvé jméno z dálky té sem v tichý můj pokojík bílý. Ruce mám sepiaty, modlím se jen šeptajíc – milý, můj milý – Přede mnou v šeru rozložen kvetoucí sad. Jeho síly stoupají ke mně večerem. Stínu již není. Za šerem hvězdnatá noc přijde ke mně. A já se modlím, modlím jen, jméno tvé říkajíc šepotem k zázraku lásky ve mně. 85 IV.
Zpívá to ve mně jako před početím lásky. Taková tajemná síla se ve mně rozložila, vláčná a bílá a hebká jak květ. Ptákům dovedu rozumětrozumět, co volají z hnizd a větví. Když se setmísetmí, mám hvězdy na dosah, pro všechno hlubší, lidštější vztah, šťastný smích pro radost, ne úsměv letmý. Mám teplou dlaň a sílu v objetí obejmout celý svět, duši mám schopnou rozpětí a srdce se umí chvět láskou, ne bázní. A není strázní, není již běd, jen srdce mé jak slunce z mraků vstává a zázrak lásky v něm se dokonává. V.
Tak se mi zdá, že bych za to potěšit tebe chtěla život položit, že bych ti chtěla přiblížit nebenebe, 86 mi připadá, v polibku dát ti sebe, duši svou ve tvou ponořit. Tak se mi zdá, jak po špičkách jdu lesní tiší, že s tebou bych měla jít, a touhy, jež nikdo nevyslyšínevyslyší, když duše mdlá jde v samotu si odpočinout, v dech svůj, v své dlaně, ve své pohledy jak ku květu květ do kytice svinout. Tak se mi zdá, že měla bych překročit práh tvůjtvůj, než se rozední, dát ti své tělo v noci svatební i ret svůj, jenž pod polibky tvými neumdlíneumdlí, a ve chvíli, kdy osud začne útočit, své paže ochranně kol tebe otočit. Tak se mi zdá, že rozdávajíc vše své dlaně přec bych prázdné neměla, dny naše že by byly jako mše, jež duše denně slouží, by v oddanosti zázraku se chvěla. Tak se mi zdá, že všemu, co tě souží i zjasňujezjasňuje, bych srdcem rozuměla. 87 VI.
Nevidím tě! Ať nevidím, přece vím, žes přítomen. Tisíc jmen za den uslyším, jedno jen vnímajíc srdce utiším. Všech vášní budu na dosah, přec nevznítí se krve nach. Ty přejdeš kol, zrak v zraku mém a touha šlehne plamenem. Stokrát kdos přejde, zavolá, stokrát mé srdce odolá. Kdes v dálce ty se objevíš – já za tebou hned dám se v let, a kdybys se i neohléd’ – já půjdu blíž. VII.
Půjdu za tebou, duši poručím Bohu. Ať na mne cokoli čeká, ať duše se leká, půjdu za tebou, duši poručím Bohu. Což jinak mohu než za tebou jít? Hrst květů ti na cestu utrhnu, zastavíš-li se, stanu též, sedneš-li, s tebou usednu, pohledímpohledím, kam ty pohlédneš. 88 A klesnu-li na své pouti, neb celou s tebou ji ujdu, co na tom? Ať tělo se shroutí. Duchem svým za tebou půjdu!

MLČENÍ
Vidím rozkvetlou mez... Je nám jarně. Z obilí svítí mák vlčí, jiskřivá rez heřmánku voní. A nám se tak krásně mlčímlčí, když ke klasu klas se kloní. Mlčky ti říkám – domů mne vez, k horám, kde mraky se honí, budu tam ráda, zítra i dnes ve vůni, která se roní z domova tvého. Vidím ten les... Jak ty mne vítá a chrání, jak ty čeká mne na rozhraní života mého. Mlčíme. Nahoře, u oblak skřivánčí dozněla píseň. Krásně je kolem, až přechází zrak. Mlčení naše jde polem... Brzy z té meze odletí jako ta píseň do oblak, jak plachý ptákpták, když se v něm srdce leklo. 89 A my si neseme vlčí mák a radost, jež vzlétla až nad oblak, když Mlčení všechno nám řeklo.

VELIKÉ MLČENÍ
Veliké mlčení naplnilo nám duši, ticho se chvělo v hlubinách pochopení jak světlo v místech odpočinku. Snili jsme v bdění. Našli jsme cestu v hluši. Veliké mlčení naplnilo nám duši, ticho nás přijalo jak přístav loď vracející se z rozbouřeného moře. V jeho hlubinách zmizelo naše hoře, nic, co souzvuk rušíruší, nešlo s námi. Náš smutek vzlétl jak holubice nad vodami a s rozpiatými křídly tkvěl v obzoru. Cítili jsme, jak srdce nám buší před radostí otvírajíc závoru, jak Veliké mlčení naplňuje nám duši.

Z ULICE
To všechno ze smutku! Ty nalíčené ženy, jež kolem jdou, v nichž pohled chodce hledá namátkou tu, která mezi nimi větší ceny – ty všechny ze smutku jdou na ulici, v chvat její smísit se s úsměvem na líci 90 a setkat se tam – S kým? Tajemství to hoří ve světle žárovek. Jít šerem tajemným, v něj vnořit se, svůj urvat úlovek pro chvíli jen, pro večer jediný. A dívčí zrak tak otevřeně snísní, když říká – tajemstvím svým nevinný, bys prodlel, než se zítřek rozední. To všechno ze smutku! Do lidských stád se hrneš ulicí a čekáš na ozvuk: Zda jeden člověk pozdraví tě rád v té tlačenici v tmu se halící a zda ti bude dobré noci přát tak od srdce – a ne jen ze smutku.

ŽIVOT
Ptáš se mne, co že je život? Hluboké moře to smutku s majákem naděje v dáli, s předtuchou pevného břehu. Krčma, kde opilá hrubost uráží stud tvůj a krade po kouskách jemnou tu přízipřízi, ze které po vláknu vlákno snažíš se upříst si roucho krásy a míru. Ulička slepá, kam temnou vcházíme brankou, za světlem, které tam hoří a které pro věky zdá se 91 jen pro jiné planout. Je příběh to s pravšedním koncem, ve kterém jedni se bijí, co druzí pukají smíchy nad těmi, jež znají přepych čistých a velikých cílů. Lidnatou pouští je život s oasou, kde možno píti, zbyla-li důvěra v duši k dlani, jež nápoj ti chystá. Vyhlídkou do širých krajů s nádherným západem slunce pro ty, kdož samotě vládnou tím, že již přestali chtíti.

NEVĚŘ!
Nevěř, není smutku! To jenom nepřítel tvého nitra v podzemí láká. Jsou ještě nádherná jitra a radost a krása vskutku čekají na tuláka. Nevěř, že nenávist vládne! To jenom nepřítel tvého nitra srdce chce zlekat. Skaliny obepluj zchytra, uvidíš, plod na nich sládne pro ty, kdož dovedou čekat. Nevěř, že zklamání boří! To jenom nepřítel tvého nitra duši ti straší. Cos ztratil, nalezneš zítra, všechno ti naděje stvořístvoří, v srdci když raší. 92

NEMOCNÁ
Kdo by dnes vešel ke mně, kdo by mi přinesl z venčí kmit slunečního jasu, jenž koruny stromů věnčí i zahrad krásu, tomu bych složila jemně do dlaně srdce své v žasu. Kdyby na pokrývku bílou, nad níž mé ruce jsou spiaty, vložily dnes ruce něčí kytici, již mi kdos uvil v slunci tam vzpomenuv na mne, sladkou by promluvil řečířečí, jako by o lásce mluvil. K choré, kde samota straší, v den taký nevejde nikdo, venku když jarně to raší, modravá dálka když láká. Touha má na křídlech ptáka k jarnímu nebi se vznáší.

PANENKA Z CUCKŮ
„Čí je to dítě?“ – „Vemte si je, paní! – Po sestře sirotek je, něco k hraní mít budete.“ – A v ochotě ji předčí ten capart malý, úsměvem jak svědčí i tváří blaženou, že půjde se mnou. Tu ručku vztaženou chci zachránit. 93 Je lehké loučení. „Pá, teto“ –teto –“ praví hravě a ručku drobnou v rukávník můj noří. Jde do života jako po zábavě, a zvědavost jí v modrých očkách hoří. Hned tykáme si, ač se sotva známe, znavená paní, vrabče rozcuchané, spojeny touhou prožít dojmy nové. Vrabčátku cesta zdá se býti dlouhou a otázek mne zasypává řadou: proč nejedeme, mám-li kočár, koně, a nová panenka zda bude míti jak já hedvábné šaty fialové? A přiznává, že často vyprávěla jí teta o mně. Zklamány tak obě zda budeme jak já, když vím, že skromně a teple hledící ta žabka malá se vstříc mi rozběhla jen proto, že v mém domě za panenku svou z cucků, kterou v blátě teď zanechala, málo toho dbalá, co snů ji víže ke každému klůcku, teď novou dostane a v hedvábném snad šatě. Pro loutku z cucků chci se vrátit. Malá však protestuje: „Ta by vypadala při sestřičce své nové. Jen ji nechte, paní! A dáte-li mi novou, krásnou za níni, mne pro tu starou nenapadne plakat.“ Že bolest působí mi, zda-li tuší? Vždyť lhostejna jí jsem, mně cizí duší ta žabka. A tak dostane, co chtěla: panenku, šaty, cukroví i stužky. 94 Jen já zde stojím s prázdnou. Neuměla jsem o své jako ona jasně říci. A sen můj zůstal v temnu, na ulici, při loutce z cucků, u blátivé stružky.

VĚČNÝ CÍL
Zas jeden den dožit, a zas pro jeden den nemusí duši být úzko. Kdo srdce dovede vložit do darů svých, kdo v pokoře, tich nepřítele přijme, jak přítel by sám přišel s ním prožít družnou chvíli, zas o krok se přiblížil k cíli. K věčnému cíli, k uspokojení všeho, k vyplnění života zdánlivého životem skutečným. Být dobrý k lidem, nebýt netečným k jich malým radostem a velkému žalu, své srdce vložit do jejich ran jak klidnící balsám, by nebylo palu, jak přítel by sám vešel v náš stan nejlepší chvíli prožít. 95

MALÉ MĚSTO
A malé město půvabu že nemá? Kdo řekl to, ten poesie prost jen slepé oči na procházku vodí. Což v podvečeru není ho tam dost pod šerem loubí, když stín noci vzrost, neb u kašen, kam pro vodu se chodí? Což nevoní tam jasmín ze zahrad a bílým květem ňadra nedýchají jak plody, které při měsíci zrají a jež smí utrhnout jen vzácný host? Ruch každý sleduje a zvídá chtivě, kdo cizincem je, jehož auto-drak sem zanesl, neb žena ta, již mrak závojů černých tíží. Stejnou mírou o vše se stará jeho zvědavost, když zvídá oknem, nebo dveří škvírou, tu odsoudí, neb přijme na milost. Má půvab svůj, má vůni svoji rodnou zatuchlých krámků, stínů v klenutí a v rámci oken květy muškátu, jež k vstupu zvouzvou, a přece nenutí jak slova, která lhostejností bodnou. A neptej se, zda volíš chvíli vhodnou, když nad stolem zříš lampu rozžatu jak známých očí vlídné kynutí. S muškátem v pozvání se jistě shodnou, a ty k nímnim vejdeš – duši v pohnutí. 96

HOVORY BLUDIČEK
I.
Nosím svůj smutek ulicemi... Jak žhnou mé tváře, jak oči mé svítí! Mé úsměvy touhu nítí... Jedu na divoké káře, mé vášně jsou hranicemi. Sama se na pranýř stavím, svým snům se rouhám a směji se touhám, a smutek svůj tavím za zlato v peci velkoměstských chtíčů – a drobných mincí měnu rozdávám všem, jak pěnu povrchu svého. Znám stohy i prohlubně hříchů, klesám i stoupám, boky i náruč svou houpám do rytmu lidského smíchu, když do tance skáču. Mám rudé rty a zrak mám provinilý, bez výčitek se rána nerozdnily – a v tichu a samotě pláču. II.
Laškuji na povrchu, život v dým mne taví... Kdo rozkoší se v objetí mém znaví, v té noci temné? 97 Odvážně ber ze mne lesk démantů mých. Žádný není pravý, a rveš-li je, já nevím, jsou-li jemné či brutální tvé ruce. Co nejmíň lidským buď, tak nejmíň přidáš k muce. Krev v žilách nemám již, jen hravou rtuť, a nemysli, že srdci ublížíš – to dávno opustilo moji hruď. Laškuji na povrchu, život v dým mne taví, a lhostejno mi, zříš-li na mne svrchusvrchu, a nic v tvém pohledu mne nepozdraví.

V PAŘÍŽSKÉ KAVÁRNĚ
Má ztepilý vzrůst a plavný chod, usedá mezi dva muže s lehkou gracií. Má čistý profil Cléo de Mérode, příčesku hladkou, rubín na šíji. Je falešný ten rubín, ale hoří jak nalíčené rty, jež ona noří do číšky vařící své kávy. Zář pohledu – tekoucí zlato lávy, teď točí k mladšímu z těch dvou, jenž bedlivě ji zkoumá a odhaduje kup. Milenkou byla by mu mladistvou, však uvažovat nutno, líc i rub že láska má těch žen. A mladý muž tak sedí rozložen, jak čekal by, až ona všecku vnadu 98 mu vyloží, jak kupec do výkladu své zboží klade. Oslovit tak snadno lze dívky ty. – Dopila kávu na dno a vzhlédla k němu. Chce se zamyslet, co říci na úvod, však bez rozmyslu praví: „Jsem z Marseille a je mi šestnáct let.“ Účinek slov svých zkoumá na obou mužích. Dívá se tak tklivě, že zrakem podškrtává zádumčivě svých šestnáct let. Z těch dvou jen starý zdá se rozumět a odpovídá chtivě ve faunském usmání: „Jsem přesvědčen, že máte nadání k moderním tancům.“ Dívka hledí temně, děsí se, ale usmívat se snaží, když stařík mluví: „Přijďte zítra ke mně, a zkouška když se zdaří, vás angažuji.“ Jeho řeči svod do drobných oušek Cléo de Mérode úlisně vniká. Neví o svém daru, když slibuje, že přijde o čtvrté pochovat mládí svoje v nočním baru.

SMRT
Těm lidem, ježjiž se smrti bojí, nerozumím. Jim život jistotou se příliš zdá a smrt jim neznámem. Oč známější však život? Přede dnem co chystá nám, kdo může vytušit? Zda bolestnější smrti není žít, a život větším ještě tajemnem zda není opředen? Je život sen, v němž klikatě jak blesk se dojem střídá; 99 za krůpěj radosti žal jistě vydá vždy plnou číš. Nádherné jitro jde, ty netušíš, že zklamání, či žal již práh tvůj hlídá, že štěstí, za nímž srdce cestu zvídá, je přelud jen, a smrt, jež na konci tě cesty čeká a v bázeň tebe žene a které tolik představa se leká, že spánkem je po noci prohýřené.

Z ULICE
Co zmatků je v těch letmých setkáních! Chtěl bys se zastavit, pohled to praví, něco mne z tváře tvé přátelsky zdraví, jdeš však – a ulice zastře tvou stopu, úsměvy roztají jak jarní sníh. Za rohem ulice jiný je život, pohledy jiné a úsměvů tisíc, všechno ti dává šumem svým kypíc, který ti do hlavy oparem stoupá, zvířená ulice, jež není skoupá. Co na tom, že jsi v ní utonul pro mne, že slovo tiché, jímž pohnul se ret, v odpověď na pozdrav uslyšet nedala ulice! – Nechci být spjata s jejími výkřiky. Ke mně kdo chvátá, tichem se doptá, vyhne se ulici, čist vejde, bez stopy jejího bláta. 100

PRVNÍ ROZHOVOR
Skřížením meče je první rozhovor, čekáš, zda tne, nebo jiskry zda vydá. Tvůj úsměv i pohled zvídá, chystáš se na odpor a v pancíř se halíš. Zrak soka bedlivě hlídá. Zda druha si slovem přiblížíš, či vzdálíš? Slovo je sílousilou v prostoru, jak za čin jsi stejně zaň zodpovědný; vzedme tě k odporu, v stav lítosti uvrhne bědný, tu dolu, tu nahoru váhy se kloní. Myšlenky v hlavě se rojí a honí, která z nich s druhem tě spojí? Ztichnou skřížené meče, něco z té seče si přinášíš ran. Však závoru otevřels, do nových vkročil jsi bran.

LETMÁ SETKANÍSETKÁNÍ
Setkání letmá – letmé pohledy, jako když z rozjetého vlaku vypadne květ. Nový ti odkryjí svět touhy a nadějí. Vteřinu jen se ztápějí 101 do zraků zraky, vteřinu pouhou rozumět snaží se srdcí tep. Vychutnáš chvíli – jak pohár bys vypil jediným douškem. Nejsi-li slep, postřehneš krásu do hloubky, do výše. Nesníš-li o pýše, na úsměv úsměvem odpovíš, rána tvá radost zadýše, kudy jdeš, všude sladce sníš. Setkání – pohled a úsměv ten letmý život ti ozáří jak lesa lem slunce svým nádherným západem, než se v něm nadobro setmí.

KRISE
Něco nad tebou visí jak mrak, děsí tě pohled do dálky, děsí tě zrak osamělých chodců. Cosi úporně hledáš na cestě... Co jen jsi ztratil? K lidem se obracíš... Kdo z nich ten, který by radost ti vrátil? Smutkem ti šedne noc i den, starou zas písničku začni. Do ticha, pohled vyjeven po někom drahém lační, ruce máš prázdné, v srdci poušť, slzami duše vláční. 102 Do stromů déšť jen haraší, na cestě nakvet rosou. Les v mlhách, jako v rubáši – a tobě je, jak životem a všemi tvými radostmi prošel by sekáč s kosou.

V KONCERTĚ
Jen zazpívej! Šum ztichne na chvíli a do ticha, jak o samotě pták, se scény hlas tvůj smutkem zakvílí a vkouzlí v sluch, čím cit i duch dvě bílé perutě se zachvěly. Co nocí probděly v nehybném tichu bílé perutě, než k světlům mohly vzlétnout s lehkostí, co úzkostí se sneslo na tvou hlavu zemdlenou, když pochyb tmou jsi k výši spěl! A teď jsi zde a letíš, zpíváš jim... Je mezi nimi, kdo by rozuměl a kdo by píseň vnímal srdcem svým? A snad se neptáš ani... Zazpívej! – zní povel nejvyšší. Ty čekáš jen, až šum se utiší a ticho – přítel tvůj – tě povzbudí, když váhat chceš. Pak nadšení jak výheň rozžatá tě uchopí 103 a žárem zahřívá, a před očima všech pak zaplaneš a hoříš za živa.

LOVEC
Jen tu a tam, v stínu, mihne se milá tvář, jak paprsk bys chytal, zachytíš úsměv. Jsi lovcem motýlů – i jeho nezdar máš – nelapíš kořisti, však dotekem setřeš pel. Jen tu a tam, ve snu přijde tě navštívit krása. Chtěl bys ji uvěznit pod zavřenými víčky jak milenec milenku v náručí. Cítíš svou lehkost, na stéblu plyneš do moře snů. Výkřiků pod vodou neslyšet... Vědomě toneš a nedychtíš záchrany. Vždyť záchranou šerý je den; střízlivý pohled vrhne ti do očí, rukou od snů pokyne, přikrčí v tobě radost a do ruky vloží ti poutnickou hůl. Chtěl bys ji zasadit do světa představ, aby ti vyrostla v strom. Poutnická hůl, symbol života, nevzkvete, nedá ti plodu. 104 Svými ji ověnči sny jak růžencem v modlitbě ruce, po zrnku zrnko pouštěj, až utvoří kruh, a tu a tam v stínu, tu v paprsku zas jdi se svým snem za kořistí krásy. [105] OBSAH
PŘÍRODA:
Samota ticha9 Štíty9 Stezka v horách10 Tatry11 Vysoko!12 Vzpomínka13 V lásce13 Domluva14 Stromy15 Salaš16 Cikáně16 Na pastvě17 Cestičko, cestocesto...18 Modlitba v přírodě19 Les se modlí20 Moře20 Vítr22 Smutný kout23 Praha s Petřína24 Bílá sobota25 Listí27 Ptačí píseň28
OTEC:
V kruté chvíli33 Otci34 Otcova láska35 Na Štědrý den36 Když stromy kvetly37 Království pozemské38 Celý svět38 Jarní smutek39
[107] Nestojí to za toto!40 Přírodou40
ŽIVOT:
Rozloučení45 Z pohřbu46 Ze sna46 Návrat47 Smutek48 Štědrovečerní hosté49 Střed50 Moudrost ženy50 Sblížení s nekonečnem51 Mimojdoucím52 Neplakat53 Dva54 Svatvečer54 Síla55 Noci56 Sám!56 Dej!57 Modlitba o radost57 Na Štědrý den58 Maria zpívázpívá...59 Nedat se!60 Nechápu61 Matčina štědrovečerní vzpomínka62 Tulačka63 Poznání64 Úsměv65 Přátelství66 Sukova „Pohádka léta“67 Foerstrovo „Srdce“68 Pochybnost68 Rozloučení69 Ztracená chvíle69 Opuštěná70 Kdo je ti přítelem?71
[108] Modlitba71 Zrádce72 V prostoru73 Láska74 Výkřik76 Nesmrtelná láska77 Přání žen78 Je žena keřem78 Pohled79 Chvíle79 Ty, který přijdešpřijdeš...80 Vzpomínka na tebe81 Zklamání81 Hody lásky82 Někde ve světěsvětě...83 Milující žena84 Mlčení89 Veliké mlčení90 Z ulice90 Život91 Nevěř!92 Nemocná93 Panenka z cucků93 Věčný cíl95 Malé město96 Hovory bludiček97 V pařížské kavárně98 Smrt99 Z ulice100 První rozhovor101 Letmá setkání101 Krise102 V koncertě103 Lovec104
[109] EDICE ATOM svazek XXI. Marie Calma STROM POZNÁNÍ Básně Obálka od Cyrila Boudy Vytiskl F. Obzina ve Vyškově na Moravě v 1100 číslovaných výtiscíchvýtiscích, z nichž prvých 50 na ručním papíře pro nakladatele Václava Petra v Praze II., Lützowova 27 1926 – 685
E: av; 2007 [111]