PTAČÍ PÍSEŇ

Marie Calma

PTAČÍ PÍSEŇ
Vy ptáci, kteří bohu zpíváte za časných jiter, kdy je pustý sad a jenom vůně vane odevšad a rosa v křtitelnicích země plá – 28 vy lidem jenom někdy – náhodou svůj trilek hodíte, tak jako vám své drobty hodí něčí ruka mdlá. Jak závidím vám! Volně přírodou když letíte a píseň do ticha k úsměvům slunce když se rozvzdychá neb rozjásá – tu žádný světský řád ji neztlumí. S tou jarní pohodou ticha a míru – zpěvák, člověk jenjen, se nesetká. Jak pták, jenž vyplašen je nepřítelem výrem, v šeru on závistí uštknut k písni ladí ton a čeká na drobty. Kde jeho bůh, by jemu zazpíval? Zda lidský sluch mu dostačí a mrtvých světel pár, jež v sále rozžehli, když den se stměl? Kdo v sále jeho písni rozuměl jak větev kosu, když si na ni hvízd, kdo z lidí tak se zachvěl, jako list, když pták mu pěl? A zpěvák, člověk jen, po vašem příkladu pryč od lidí se utíká a v sadu, samoten, kde bohu zpíváte – vám závidí. [29]

Básně v knize Strom poznání: