HOVORY BLUDIČEK

Marie Calma

HOVORY BLUDIČEK
I.
Nosím svůj smutek ulicemi... Jak žhnou mé tváře, jak oči mé svítí! Mé úsměvy touhu nítí... Jedu na divoké káře, mé vášně jsou hranicemi. Sama se na pranýř stavím, svým snům se rouhám a směji se touhám, a smutek svůj tavím za zlato v peci velkoměstských chtíčů – a drobných mincí měnu rozdávám všem, jak pěnu povrchu svého. Znám stohy i prohlubně hříchů, klesám i stoupám, boky i náruč svou houpám do rytmu lidského smíchu, když do tance skáču. Mám rudé rty a zrak mám provinilý, bez výčitek se rána nerozdnily – a v tichu a samotě pláču.
II.
Laškuji na povrchu, život v dým mne taví... Kdo rozkoší se v objetí mém znaví, v té noci temné? 97 Odvážně ber ze mne lesk démantů mých. Žádný není pravý, a rveš-li je, já nevím, jsou-li jemné či brutální tvé ruce. Co nejmíň lidským buď, tak nejmíň přidáš k muce. Krev v žilách nemám již, jen hravou rtuť, a nemysli, že srdci ublížíš – to dávno opustilo moji hruď. Laškuji na povrchu, život v dým mne taví, a lhostejno mi, zříš-li na mne svrchusvrchu, a nic v tvém pohledu mne nepozdraví.