LISTÍ

LISTÍ
Podzimní verše zní v šumotu listí... Slyším je, píši je. Budeš je čísti? Nebo jen spadnou jak krůpěje neslyšně v zlaté závěje suchého listí? Podzimní píseň – vítr ji zpívá nad řekou, v sadech i v ulici, a když se podvečer do oken dívá, nálada přichází zimomřivá – stromy se chvějí jak v zimnici. Chtěla bych verše své položit na tvoje okno jak se stromu list visitku podzimu – vzpomínkou hovořit o jaru, o létu, jak bylo, jak bude v rozkvětu. – Budeš-li verše mé číst? – – – – – – – – – – – – – – Z vás spadlých ani jeden to není, jenž šuměl mi do léta, nejste to vy, v nichž vítr teď plení, jichž zlato odlétá – nejste to vy, jichž stíny mne kryly 27 i sny mé rozpiaté ve větvích, nejste to vy, již hovorů, v kterých tryskal můj smích, svědky jste byly. Z těch, co zde podzim v cestu mi střás, žádný mne neviděl štěstím se chvět, žádný z vás nemůže rozumět tomu, co neviděl žádný z vás. – – – – – – – – – – – – – – Do ticha, do šera, co vás napadalo – na větvích do kytic co se vás svilo, co se vás kolem rozestlalo a co vás na větvích ještě zbylo! Podzim hýří, plnými hrstmi zlato rozhazuje, vítr mu pomáhá, v zlaté chmýří, jež se stromů padá, z plných plic duje. Do ticha, do šera, co vás napadá, než odumře celá má zahrada, než život můj půjde spat tak krotce do svých břehů, jak na svůj hřad domácích slepic řad a v zlatém listí již kroky mé nezašustí – do ticha – do šera.