TULAČKA

TULAČKA
Jen tulačkou jsi, děvče mé, nic víc! Tvé rysy dojemné i tvoje líc, pobledlá tak, jež usmát umí se jak málo kdo a jako málokdo se zadumat, tulačko života – vše rozdáváš. Hrst úsměvů vždy pro každého máš a smutek tvůj tak hluboko je skryt, že jenom do zpěvu je těm, kdož poznavše tě, na chvíli společnou cestou směli s tebou jít. Nedaleko, jen tam, kde dobře jimjim, je dovedeš a slovem veselým se rozloučíš. Zda vzpomenou? Ba vzpomenou, i víc. Však úkol tvůj je dále světem jít, radostí druhých zjasňovat si líc, ne pro život, pro chvíle družkou být. Nepotkáš nikdynikdy, koho potkat chceš. Dav přeletí – hrst jisker pohledy jsou mužů, žen. 63 Dav přeletí, ty s ním i za ním jdeš a není mezi nimi člověk ten, jenž dal by ti, cos rozdala všem ty. Vzpomínkou ozvou se i po létech, by řekli ti – ten večer, víte – tam, když moře k slovům pělo melodram a vy jste – v něžné dlani květů hrst mně naslouchala – nelze zapomnít. Co dala jste mi tenkrát, víte-li, to dražší bylo mi, než před tím vše a sladší nad žen horké pocely. Jak když se duha krajem rozestře... Než, tulačko má, vše co platno ti, když dáš, bys nevzala. Co zhodnotí tvůj vlastní život? V ticho samoty, kde v společnosti tvé jen smutek dlí, kdo vejde s darem, jejž bys přijala jak velkou radost? Tvář tvou pobledlou čí pohled do růžova prosvětlí? Kdo tobě dá, cos rozdala všem ty?