VÍTR

VÍTR
Jak mne děsí ten vítr, jenž lomcuje mými okny a do kraje posměšnou písničku píská. Z širého světa vzpomínky přivál do duše, které se stýská, a teskný a posměšný doprovod hude. Jsem vítr, osud a kat příhod a činů. Marně se přede mnou skrýváš do myšlenek stínu, všude tě stihne můj chvat. Zas jeden rok a zas příhod řada v minulost zašla. Cestu si našla do duše tíseň? To moje píseň na skalin bok ozvěnou padá ostrá a krutá. Ošlehá domky, 22 nad stráně vznese větviček zlomky urvané v lese, tam, kde jsi v poklidu sníval. Všemu se vysměje, rozfouká všechno, co rád jsi míval, běsů mých příval. Již mne neděsí vítr. Poslouchám – rozumím... Marná tvá zloba! Zas přijde doba, kdy nářek tvůj divoký utlumím. To moje píseň zazní touhy a naděje plna, na skály života dopadat bude jak moře pěnitá vlna – a tam, kde výsměchu tvého skřeky jen zněly, tón hrdý a smělý se vznese a vítězství nad tebou dobude. A jediná větévka nebude urvána tebou v mém lese, kde dál budu v poklidu snívat. Na Sylvestra r. 1922.