PŘÍRODOU

Marie Calma

PŘÍRODOU
Dřív rozkoší chvěl se pole lán a něhou svítila kopretin běl; tak přírodou šels, jak světa pán. Dnes vítr ti podzim připomělpřipomněl a na lukách květů zbyla jen hrst, jediný plod není nerozdán a stlíváním voní země prst, v níž pohřbeno je, co rád jsi měl. 40 A smutek ti lítá nad hlavou jak předivo bílých pavučin; tulákem jsi, jenž s únavou naposled vchází do lučin, kde odumírá celý lán jak srdce tvé i vlasů běl a kde list větrem oderván ti zánik teskně připomněl. Ty dál však jdeš jak světa pán přírodou v kráse smuteční a pohled tvůj a úsměv tvůj je jako paprsk sluneční. [41]