SMUTEK

Marie Calma

SMUTEK
I.
O smutku hovořit je tíž než žíti v něm. Vyslovíš větu – smysl uletěl, vše řekl jsi – a smutek zůstal něm v tvé duši, jak by v sloup tam zkameněl. Zapláčeš zoufale... Jak škeblí mořský proud bys přeléval na vysušený břeh, neb znaky klíčení do zemských hroud chtěl vdechnout, když v nich život mrazem zkřeh. Zazpíváš píseň... Smutek odletí, se domníváš – než dál jak v kleci pták o struny srdce křídla napiatá si otlouká – a náruč rozpiatá jen prázdno tiskne ve své objetí. II.
Svůj smutek kdo by doved zachytit? Chtěj vlně nebo větru meze klástklást, když nejvíc burácí, chtěj světlo, když tě tma přichází mást, kdes v nedostupnu srdce rozsvítit a touhu, kterou duše utrácí, nastřádat do síly – jak včela v plást svůj nosí med. A stokrát říkej si, je smutek jed, přec život ti ho nedá po kapkách, raduj se za dne, slzet budeš v snách, ty usneš, ale smutek tvůj dál bdí. O smutek nemůžeš se rozdělit – 48 je radost vítána a nikdy žal – smích patří všem, však nechtěj, přítel tvůj,tvůj aby se nad tvým smutkem rozplakal.

Básně v knize Strom poznání: