V KRUTÉ CHVÍLI

Marie Calma

V KRUTÉ CHVÍLI
Čekala jsem v předsíni operačního sálu, ucho na dveřích a srdce ve spěchu. Venku chodila matka bez dechu sem a tam. Byl to klam? Za dveřmi jasně zněl otcův hlas... Jak kdybych s nimi byla, viděla jsem a cítila vše: jak ošetřovatelka nástroje rozložila jak kněz svou knihu před tajemstvím mše, a chirurgův milý bas se klenbou třás, když proti obvyklému zvyku k vlídnosti sáhl místo k narkotiku. Jen ať se nechvěje ruka! Co na tom, že srdce mé puká a nekonečně pro mne se vleče čas, že myšlenky k budoucnu bojí se vzlétnout a život že zpochmurněl. – Zda uslyším ještě ten drahý hlas šeptnout? – Jen aby netrpěl! – Jak živá rána bolí dnes láska, jak citlivá deska všechno mi vrací napietínapětí mozku, když v karty hrací Osudu zírám. Co věští jen? Bude-li ještě zítřejší den nadějí jasnou prosvětlen? V té chvíli, kdy zmírám, za nic se na to nedoptám uchem na dveřích operačního sálu, matky, jež bloudí sem a tam. 33 Jako bych neměla těla. Jen můj duch se vznáší přítmím síně v chvíli té. Zoufalství, bolest, naděje, stokrát jsou v mžiku prožité a srdce běh se mění v cval. Za dveřmi otec mluví dál... Pak ticho. – Vím – teď nůž se vznes. – Jen provede-li šťastně řez? – Je slyšet zas chirurgův hlas. Napiatě lovím smysl vět... „Jaký pak sport jste pěstoval?“ – Chci odpovědi rozumět a slyším ji: „Od útlých let jen jeden – že jsem pracoval!“ –

Básně v knize Strom poznání: