V KRUTÉ CHVÍLI
Čekala jsem v předsíni operačního sálu,
ucho na dveřích a srdce ve spěchu.
Venku chodila matka bez dechu
sem a tam.
Byl to klam?
Za dveřmi jasně zněl otcův hlas...
Jak kdybych s nimi byla,
viděla jsem a cítila vše:
jak ošetřovatelka nástroje rozložila
jak kněz svou knihu před tajemstvím mše,
a chirurgův milý bas
se klenbou třás,
když proti obvyklému zvyku
k vlídnosti sáhl
místo k narkotiku.
Jen ať se nechvěje ruka!
Co na tom, že srdce mé puká
a nekonečně pro mne se vleče čas,
že myšlenky k budoucnu bojí se vzlétnout
a život že zpochmurněl. –
Zda uslyším ještě ten drahý hlas šeptnout?
– Jen aby netrpěl! –
Jak živá rána bolí dnes láska,
jak citlivá deska všechno mi vrací
napietínapětí mozku, když v karty hrací
Osudu zírám.
Co věští jen?
Bude-li ještě zítřejší den
nadějí jasnou prosvětlen?
V té chvíli, kdy zmírám,
za nic se na to nedoptám
uchem na dveřích operačního sálu,
matky, jež bloudí sem a tam.
33
Jako bych neměla těla. Jen můj duch
se vznáší přítmím síně v chvíli té.
Zoufalství, bolest, naděje,
stokrát jsou v mžiku prožité
a srdce běh se mění v cval.
Za dveřmi otec mluví dál...
Pak ticho. – Vím – teď nůž se vznes. –
Jen provede-li šťastně řez? –
Je slyšet zas chirurgův hlas.
Napiatě lovím smysl vět...
„Jaký pak sport jste pěstoval?“ –
Chci odpovědi rozumět
a slyším ji: „Od útlých let
jen jeden – že jsem pracoval!“ –