OTCI

Marie Calma

OTCI
Jak se ta noc vleče v předsíni nemocniční k bezradnému zítřku – v těch zdech, kde před chvílí poslední vzdech vydal můj otec. Nemyslet – spát... Stále tu ruku vidím, jak hledá dopis: „Nezapomeň ho odeslat!“ Je to kletba, neb požehnání práce, že ještě v poslední chvíli promluvil advokát? Nevěděl, že z života má jen krok? – A teď tam klidně spí, bez obavy, že zmešká u soudu „rok“ a bude spát ještěještě, až se rozední, můj táta! 34 „Jsi hrdina, táto!“ – řekla jsem, když jej nesli z operačního stolu. „Jsi hrdina, táto!“ říkám mu na pozdrav poslední. Rozuměli jsme si spolu v radostech i bolu, vzdorovali jsme osudu, jenž drtí, milovali jsme život, nebáli se smrti. Jsem sama... Ne, jsme spolu jako dřív, kdy v pochopení setkaly se zraky. Máme v povaze stejné znaky. „Táto, ty jsi hrdina!“ – – – „A ty, Mařenko, taky!“ – –