DOMLUVA

Marie Calma

DOMLUVA
Ležím na teplém těle naší travnaté cesty... do jejích vlasů pláču své slzy. Líbá mne vonnými rty a hladí měkkým dotekem, povídá šumem – a těší... Slunce dopadá na mýtinu jako tenkrát na náš život. 14 „Máme se nač těšit“ –těšit –“ řekl jsi tenkrát a slunce neslo svou zlatou korouhev vysoko nad hřebeny hor. l dnes planou v slunci, ohromné, neprůhledné krystaly zlata! Ukazují k výšinám prsty svých skal. Ještě výš – až tam, kde není cest? A duše vzlétá na jejich příkaz ještě výš, kde není cest a závor a hranic. Náš jediný styk, náš vroucí, nerozlučitelný. A cesta mne tiskne na teplou svou hruď a šeptá konejšivě: – tak vidíš – tak vidíš!