BÍLÁ SOBOTA

BÍLÁ SOBOTA
Je klid a ticho. – Někde jenom v dáli od mýtiny, jež rosou jarních dešťů se skvěje na slunci – zvuk trilkující v pokřiku ptactva pronikavě jásá a ze strání, kde houštiny jsou měkké, v závanu větru, na paprscích slunce fialek vůně sestupuje dechem. A na cestách, jež vlhkem dosud svítí, otisky střevíců jdou šikmým řadem a nad nimi širokou vlnou proudí postavy baculatých venkovanek. Kroj odložily, jež tak dobře šatil houpavé boky, prsa pod kordulkoukordulkou, a podivně se nesou v rovných jupkách a v šátcích bez smělého uvázání. Tak rád by člověk zavolal, když vidí tu silhouettu směšně nepůvabnou v šedavé vlně, v tuctovém tom střihu, jež polo městský stopu kroje chová: „Najděte zas v své truhle po babičce poklady krajek, barev, vyšívání 25 a pod suknicí krátkou v řasách máků ukažte pěkné nohy baculaté. Zda víte, jakou byla krasavicí babička vaše, když se s hochem vedla, jak z rukávců se nahé lokty smály a z pod šátku ta líce jablková?jablková?“ Již silhouetty jejich šednou v šedi... Jen hlouček hochů na louce se honí pod jabloní, jež pupence má sotva – a ještě slyšet, jak tu klouček mačká svou hračku z rána, řehtačku a křehký radosti symbol, vejce malované. – – – – – – – – – – – – – – Na vetché věži zvony vyzvánějí předehru slavnostní a les je sirý i dědina i cesty. Soustředěno vše k místu jednomu, kde honorace v svátečních šatech, se sváteční tváří a nízká klenba písní přeplněna, v které se dětské hlasy překřikují a varhany svůj průvod pobručují. Korouhve s chvojím, bílý brokát nebes, vše připraveno. Silné svíce planou. – Lid v řadách jde, muzika spouští vážnou, šum proudí, řady kročejů se množí. Pak tichne zvon a rázem vše se mění; pobožný výraz s tváří zmizel zcela. A hudba hraje pochod, kroky dupou a každý spěchá. Hlad je po tom půstu a k večeři je jehně se salátem. – – – – – – – – – – – – – – Tam nahoře, od mýtin, rosných deštěmdeštěm, jde slabá vůně fialek jen dechem, jak kadidlo z kouřících lesů stoupá. Je klid a ticho. Člověkem byl Kristus! 26 – Kos ještě zahvízd’. Kročejů jak šelest by tudy šel... A šerem, které houstne, ramínka útlá bílých břízek svítí. A bez oslav, bez vyzvánění zvonů, svic silných plápolu a poklon davu les svého vzkříšeného Boha vítá. V Luhačovicích r. 1909.